stojí napsáno na vstupních dveřích do vrchlabské porodnice. Z vlastní zkušenosti teď mohu potvrdit, že nemusí.

Vím, jak jsem sama hltala na Rodině jakékoli zprávy o vrchlabské porodnici od chvíle, kdy jsme se s manželem rozhodli, že nenastanou-li komplikace, pokusíme se naše první dítě přivést na svět právě ve Vrchlabí.
Důvody jsou asi stejné jako u každé maminky, která se rozhodne rodit ve Vrchlabí. Neměla jsem chuť riskovat, že po prvním zážitku z porodu budu odmítat další děti. Nechtělo se mi dohadovat se s někým, v jaké poloze je mi nejpříjemnější rodit, že nechci zbytečné medikace a dumat v porodních bolestech nad tím, jestli nabízenou „pomoc“ opravdu potřebuji, jestli je nutné porod urychlovat, jestli opravdu potřebuji nástřih apod. Dalším neméně důležitým argumentem byla skutečnost, že ve Vrchlabí umožní manželovi, aby byl se mnou i s miminkem po celou dobu pobytu.
Pochopitelně jsme si i my (jako více ostatních, jak jsem se zde dočetla) vyslechli z několika stran, že jsme blázni, když chceme jet z Prahy do Vrchlabí, co když to nestihneme apod. Mě osobně spíš znepokojovalo, že Vrchlabí nemá dětskou JIPku, ale nakonec jsme se rozhodli toto riziko podstoupit, protože dětskou JIPku stejně nemá většina porodnic v této republice.
Samozřejmě jsem se trochu bála, jak přirozený porod (i bez možnosti epiduralu, na který nejsou ve Vrchlabí zařízeni) zvládnu. Ale to je asi normální.
Na cestu do Vrchlabí jsme vyrazili 30.7. v 1 hodinu v noci. Dorazili jsme bez jakýchkoli potíží asi v půl třetí, snášet bolesti po cestě v sedě mi nedělalo potíže (pravda, ty pozdější už by asi byly v sedě horší). Přijala nás velmi milá sestřička Kristýnka a začala s námi sepisovat ony pověstné protokoly (naštěstí jsme měli z předchozí informační návštěvy vzor, takže jsme byli připraveni). Její činnost jsem provázela zarytým zvracením (jak jsem pak zjistila, zvrací při porodu poměrně dost rodiček, nějak se o tom ale asi nemluví, já si myslela, že jsem výjimka.....J). Zastávám názor, že tyto litanie se sepisují výhradně proto, aby se nějak zabil čas a rodička se zabavila. Pak mě velmi ohleduplně vyšetřil MUDr. Čapek a ujistil mě, že jsem otevřená na 3cm (do té doby jsem si pořád říkala, jestli to nejsou poslíčci.....), vytáhl knihu a ukazoval nám obrázky, jak vypadá náš porod v tuto chvíli a co se bude dít následně. Manžela mezitím ubytovali a já se k němu pak připojila. Porodní bolesti jsem snášela visíc manželovi na krku a upíc mu do ucha (byl velmi statečný!) na našem pokoji. Občas přiběhla naše porodní asistentka s malým přístrojkem a společně jsme si poslechli, jak se daří našemu miminku. O nějakých monitorech, při nichž bych musela mít pásy na břiše a ležet, se naštěstí vůbec nehovořilo, protože mně osobně by se porodní bolesti v leže snášely mnohem hůř! Asi v 7 hodin se nás porodní asistentka zeptala, jestli chceme do vany. JASNĚ, ŽE JSEM CHTĚLA!!! Byla to paráda, veliká vana plná teplé vody.........Skvělá úleva. Jenomže se mi ulevilo asi moc J a kontrakce se mi zeslabily natolik, že jsem nebyla s to miminko sama vytlačit. To už s námi byla MUDr. Vaďurová a společně jsme zkoušely všechno možné, ale nedařilo se mi. Tak jsem nakonec musela opustit svůj sen o porodu do vody, odebrat se na porodní stoličku a nechat si pustit do žil trochu oxytocinu. Ale protože jsem oxytocin dostala až v této fázi, jsem přesvědčená, že byl opravdu potřeba. Během několika málo kontrakcí mě pak paní doktorka motivovala (už jsem to fakt potřebovala) slovy: „Sáhněte si na hlavičku....“ Tak jsem si sáhla a nahmátla něco tvrdého chlupatého.... Bylo to úžasné a za chviličku bylo naše Sluníčko venku. Bez křiku, jenom tak pokníkávalo a my jsme zjistili, že máme chlapečka. V tu chvíli ze mě samozřejmě všechno spadlo. Odešli jsme pak na tzv. „kozu“, kde jsem čekala na porod placenty a paní doktorka mi sešila mírné poranění a já při tom mohla sledovat syna, kterého mezitím čistili a vážili za stálé přítomnosti mého skvělého muže (celou dobu byl úplně klidný a moc mi pomáhal!!!). Za pár minut jsme všichni tři odešli na náš pokoj a tam pak už si jen užívali a užívali.

Když jsem říkala své mamince o tom, že ženy, které rodí ve Vrchlabí, mohou při večeři sedět, smála se mi. Pak nevěřila, že jsem asi hodinu po porodu, když jsem jí telefonicky sdělovala, že je babičkou. Zněla jsem málo „zdrchaně“. A ještě více se divila, když přijela vnoučka k nám domů poprvé okouknout a viděla, jak vypadám pár dní po porodu. Jsem naprosto přesvědčená, že je to výsledek „vrchlabského porodu“. V klidu, bez stresu, bez urychlování..... Samozřejmě, že porod bolí a měla jsem toho chvílemi „plné kecky“ a věřím, že když vám v takové chvíli nabídnou epidurál, kašlete na načtená rizika a souhlasíte. Ale když vám ho nenabídnou, tak to zvládnete i bez něj. A není to tak hrozné, dá se to vydržet, holky nebojte se!! Buďte v klidu, těšte se, ten okamžik, kdy z vás miminko „vypadne“,je nepopsatelně úžasný a rozhodně stojí za to.

Slíbila jsem si, že vrchlabské porodnici poděkuji i touto cestou, takže se zpožděním (synovi bude za pár dní půl roku) tak činím. Děkuji moc za to, o co se ve Vrchlabí v porodnici snaží a DOUFÁM, že plány na její zavření, o nichž jsem se nedávno doslechla, jsou jen planým poplachem, nebo budou vbrzku zažehnány, protože bych si ráda vrchlabský porod ještě zopakovala. (Že by Vrchlabí bylo někomu až tak velkým trnem v oku????????)

Pokud by měl někdo jakýkoli dotaz, samozřejmě se na mě obraťte, ráda odpovím, budu-li vědět. Pohodové porody, zdravé a klidné děti a plně prožité rodičovství přeji všem.
KvětaS