Chtěla jsem rodit přirozeně. Nikdy bych do Podolí nejela, ale praskla mi voda na konci 35 týdne. V porodnici, kde jsem chtěla rodit mě řekli, že pokud nastanou u dítěte komplikace odvezou ho do Kladna a já zůstanu u nich. Nedokázala jsem si představit, že bych s ním nebyla. Rozhodla jsem se pro Podolí. Bylo to blízko, měli porodní pokoje a kvalitní péči o předčasně narozené děti.

Do porodnice jsem přijela ve 22 hodin. Sestra natočila monitor, vyplnila formuláře, poslala manžela domů a mne odvedla na rizikové. Zrovna malovali, takže jsem byla na velikém pokoji s dalšími 3 ženami. Od 24 hodin jsem měla pravidelné kontrakce po 5-ti minutách. Nechtěla jsem ostatní ženy rušit, takže jsem se snažila být potichu. Monitor jsem si nechala natáčet jak sestra chtěla, ale veškeré léky jsem odmítala. V 6,30 ráno jsem sestře oznámila, že už toho mám plný zuby, že už na to nechci být sama a že jdu zavolat manžela.

15 minut na to mne sestra naložila na vozík a odvezla znovu na příjem. Kontrakce přicházela jedna za druhou a sestra na příjmu začala opět vyplňovat formuláře. Vždycky jsem si říkala, že mám pusu dost prořízlou a že se nenechám od personálu omezovat a že nikomu nedovolím, aby se ke mě špatně choval. Krásná teorie, ale jak na mě šla jedna kontrakce za druhou, tak jsem neměla sílu dohadovat se. Sestra na příjmu (budu psát sestra nebo doktorka, protože za celou dobu co jsem strávila v Podolí se mi nikdo nepředstavil:(, takže sestra na příjmu mě chtěla vyšetřit. Asi se jí zdálo, že se hýbu dost pomalu, tak mě vzala za ruku a uprostřed kontrakce mě násilím táhla k lehátku. Ohradila jsem se ať počká, že tam dojdu až přejde kontrakce. Řekla jsem to dost rázně, něco "remcala", ale počkala, už mě netáhla. Vyšetřila mě, řekla, že je ještě čas, že mám jít na tzv. přípravnu. Klystýr mi vnutila. Nechtěla jsem ho, ale neměla sílu se dohadovat. Z příjmu na mne ještě do přípravny křičela, že blbě dýchám. Na mojí odpověď, že musím dýchat zhluboka, protože mi chybí kyslík, točí se mi hlava a je mi na omdlení nereagovala. Dvakrát ještě "houkla" z místnosti do místnosti, že blbě dýchám, ale že je to moje věc, když chci blbě dýchat, ať si blbě dýchám. Teď mi dochází, že kdybych omdlela, tak to ani nezjistí. Manžel už čekal na chodbě, ale za mnou nemohl, protože na přípravně byla ještě jedna rodička. Na porodní pokoj jsem také nemohla, protože (jak řekla sestra) mají jich málo a musí to na nich odsejpat. Přípravna je něco neskutečně ohyzdného, vykachlíčkovaná místnůstka se sprchovým koutem. Byla jsem vystrašená, bolavá, nešťastná a samotná.

(Když jsem si po porodu doktorce stěžovala na chování sestry na příjmu, řekla mi: „Víte, to je naše XY (jméno si nepamatuju) ona se zrovna vrátila z dovolený?!? To bylo vše, víc nic s tím neudělala.)

Asi po 45 minutách (to posléze odhadnul manžel, já neměla ponětí o čase) mě konečně pustily na porodní pokoj. Bylo okolo 9 a já byla šťastná, že je manžel konečně u mne, ale už jsem ho skoro nevnímala. Jen jsem seděla ve sprše a prodýchávala kontrakce. Pak jsem si šla lehnout na lůžko, byla jsem tak unavená, že jsem už nemohla ani sedět. V té době už jsem byla mimo, mám to všechno trochu zamlžené. Mám jenom kusové útržky toho co se dělo. Přišla sestra, řekla že jsem málo otevřená a že mi pomůže. Strčila do mě ruku a já myslela že umřu. Měla jsem pocit, že mě trhá vnitřnosti. Takovou bolest jsem ještě nikdy nezažila. Také přišla na pokoj uklízečka uklízet. Povídala manželovi, že hrneček je umytý, že ho může použít. Během porodu se v pokoji objevilo ještě pár dalších lidí, nevím kdo to byl a jestli tam vůbec patřil. Moje touha po soukromí vzala za své, ještě jsem nenapsala, že jsem na lůžku ležela tak jak jsem vylezla ze sprchy - nahá. Kontrakce se začaly zpomalovat. Manžel mi pak říkal, že jsem začala mít i 15 minutové odstupy. Já jsem byla ráda, už jsem toho měla plný zuby a využívala jsem přestávky mezi kontrakcema k odpočinku. Přišla sestra s oxytocinem, prý se porod moc zpomaluje a píchla mi ho do žíly. Pak přišla ještě s injekční stříkačkou. Na můj dotaz, co to je řekla, že se potom budu rychleji otevírat. S obojím jsem souhlasila. Bála jsem se o syna, nejsem lékař a nevěděla jsem, jestli je normální, že se kontrakce takto prodlužují. Taky jsem nechtěla, aby do mě šahala a opět mi "pomáhala" s otvíráním.

Moc lituji toho, že tam nebyl nikdo, kdo by mě motivoval. Já šla rodit s tím, že nechci rodit na lůžku. Věděla jsem, že porod v leže není vhodný pro dítě. Kdyby byl u mě někdo, kdo by řekl pojď to zkusit. Já bych poslechla. Sama jsem v tu chvíli na to ani nepomyslela. Bohužel.

Pak přišla lékařka, ani ta se mi nepředstavila, ale aspoň mi oznámila, že je lékařka. Rodila jsem na lůžku a porod byl klasický nemocniční. Říkaly kdy tlačit a kdy netlačit atd. Sestra i lékařka byly docela fajn. Nekřičely, chválily a byly velmi milý. Nástřih doktorka na moji žádost neprovedla, ale pupeční šňůru přestřihla ihned. Filípka mi daly na břicho zabalenýho do peřinky jen na chvilku. Řekli mi, že má potíže s dýcháním a odnesli ho. Přiložení se nekonalo. Já jsem si netroufla protestovat, narodil se o měsíc dříve. Nejsem doktor, agarp skóre měl 10, možná mohli pár minut počkat, mohli nám dát šanci. Šití bylo velmi nepříjemný, byla jsem potrhaná vevnitř. Musím říct, že doktorka měla velikou trpělivost a vydržela moje hudrování a obviňování ze sadismu :) Po dvou hodinách mě odvezli na pokoj na šestinedělí. Nemohla jsem vstát, měla jsem závratě a ve stoje jsem nemohla dýchat. Sestra řekla, že teď nemá čas, ale později se mi pokusí sehnat vozík abych mohla za synem.

Filípek se narodil v 11:05 a já se za ním dostala až po 18:00. Ležel na oddělení K2 v inkubátoru. Dětská doktorka na K2 (opět se mi nepředstavila, takže nevím jak se jmenovala) nám oznámila, že syn je zdravý. Když jsem jí řekla, že ho chci k sobě, tak mi řekla že to nejde. Že by mohl přestat dýchat. Když jsem se zeptala opět jestli má nějaké zdravotní problémy, tak mi opět řekla, že ne. Takže, když nemá žádné problémy, proč ho nemůžu dostat k sobě? Udusí se Vám! Manžel mě utěšoval, že je doktorka a ví co dělá. Že to tak být musí.

Filípek se neudusil a ani se o to nepokusil :) Ležel v inkubátoru tři dny. Proč tři dny? Protože o vyndání z inkubátoru mohla rozhodnout jenom paní primářka a ta přišla na oddělení až za tři dny?!?

Jak jsem dokázala sama chodit byla jsem u syna. Byl 3 dny v inkubátoru a 8 dní na fototerapii. Měl jedinou zdravotní komplikaci - urputnou novorozeneckou žloutenku. Během pobytu na K2 jsem se setkala neochotou, nevrlostí ze strany některých sester a ošetřující lékařky. Byla jsem jediná maminka, která trávila u dítěte celé dny. Byla jsem asi dost nestandardní případ. Chtěla jsem být u syna, starat se o něj. Chtěla jsem ho sama koupat, přebalovat, kojit… Chtěla jsem u něj být co to šlo. Myslím, že jsem personálu svou přítomností překážela.

Poprvé jsem syna přiložila k prsu až večer, asi tak okolo 19 hodiny. Musela jsem si říct o přiložení sama. Moc nám to nešlo. Sestra se s tím moc nezdržovala a dala mi tzv. medůzku. Takovou silikonovou atrapu bradavky. Když jsem chtěla chodit přikládat i večer reagovala takto: „Vy chcete přikládat i v noci? Stejně nemáte mlíko, přijďte až za tři dny, až budete mít mlíko.“ Nenechala jsem se odradit a chodila každý tři hodiny – moc se jí to nelíbilo.

Když jsem chtěla Filípka poprvé přebalit, tak jsem taky nemohla: „Nemůžete ho přebalit, protože ještě neměl stoličku.“ Doteď jsem to nepochopila.

Když jsem Filípka poprvé koupala, stála za mnou sestra a kárala mě, že ho málo mydlím. Náš rozhovor se odehrával asi takto:
„Namydlete mu i zádíčka.“
„Je to čistý miminko, mydlit mu budu jenom prdelku.“
„Měla by jste ho celého namydlit.“
„Miminko stačí opláchnout, mydlit mu budu jen prdelku!“
Nenechala jsem si do toho mluvit a koupala Filípka po svým.

Nikdo se nenamáhal mi oznámit, že budou Filípkovi odstraňovat pupeční šňůru. Prostě jsem jednou přišla kojit a při přebalování jsem zjistila, že má zalepený pupík.

Nechtěla jsem aby měl dudlík. Nikdo se mě neptal. Prostě mu ho daly a nikoho nezajímalo, že máme problémy s kojením.

Chtěla jsem být u každého odběru krve. Ne proto, že bych se vyžívala v týrání, jak mi řekla jedna sestra. Ale proto, že mu zalepily vpich tou nejlevnější náplastí a tu mu potom sestra strhla i s kůžičkou. Nechtěla jsem aby se to opakovalo. Také jsem chtěla pokaždé Filípka utěšit, nenechat ho plakat. Některá sestra mi vyšla vstříc, ale většinou jsem si to musela pohlídat sama. Po pár odběrech jsem byla už natolik otrlá, že když mi řekla sestra, že ho jde odnést na odběr, vzala jsem ho do náruče a řekla, že ho tam odnesu sama. Nejdřív měli snahu mi to zakazovat, ale pak to najednou šlo.

Nebudu Vám vypisovat všechno co se tam dělo, už tak jsem toho napsala hodně. Přesně bych to vystihla slovy: „necitlivé chování personálu“. Já po nich nechtěla nic výjimečného. Dosáhla jsem všeho co jsem chtěla a přitom jsem nijak nezasahovala do chodu oddělení ani personál nezdržovala. Naopak, tím, že jsem se starala o syna sama, jsem jim ubrala práci. Jenom jsem ztratila spoustu energie tím, že jsem se s nima musela dohadovat. Také jejich necitlivé poznámky, narážky a pohledy mi na síle nepřidaly.

Nechci, aby to vyznělo jen špatně. Byly tam i milé a příjemné sestry – třeba sestra Eva, sestra Libina a jedna kudrnatá, její jméno jsem nezjistila. Ty byly milé, ochotné a starostlivé.

Jedno speciální poděkování bych měla pro paní Ivanu Königsmarkovou – samostatnou porodní asistentku. Věnovala mi svůj čas a pomohla mi překonat toto těžké období. Vysvětlila mi co se po porodu děje s mým tělem a jak se postarat doma o miminko. Díky ní jsem si uchovala duševní zdraví a víru, že jednám správně.

Pokud jste dočetli až sem přijměte mé poděkování. Snad se mi teď uleví a přestanu přemýšlet nad tím co jsem mohla udělat jinak.

Přeji Vám krásný den

Martina