Vzpomínám si na paní z domu v Karlíně, který se při povodních v roce 2002 zřítil a všichni jeho obyvatelé přišli téměř o všechno. Té paní přinesl její muž poté, co je hasičí - myslím, že z plošiny - pustili na pár chvil pro věci do jejich bytů, uschlou, několikaletou, svatební kytku, a ona plakala a byla za ni moc ráda. Říkala, že nábytek, vybavení - to všechno se dá znovu pořídit, ale vzpomínky, fotografie a pro ně důležité drobnosti jim nikdo nevrátí. Sama jsem zásluhou těchto povodní přišla o jeden kinofilm, který jsem den před povodněmi zanesla do drogerie na vyvolání a ona byla do rána zatopená i s mým filmem. Je to pochopitelně maličkost ve srovnání s tím, co se tehdy dělo, ale i tak mě to tehdy mrzelo, byl na něm můj v té době 16 měsíční syn. A tak dál shromažďuji všechny zbytečnosti od mých dětí a fotek mám, že se spočítat nedají. Jsou zkrátka věci, které bych v životě nevyhodila a jsou pro mě moc důležité.