Citát dopisu na vedení nemocnice Turnov:


Vážený pane řediteli,


píši Vám ohledně záležitosti, která se mi stala tento týden ve Vaší nemocnici. Byla jsem v jiném stavu (17. týden těhotenství). V noci ze 13. na 14. 2. jsem začala mít teplotu a zimnici a protože jsem začala i trochu „špinit“, odvezl mne manžel cca ve 4 hodiny ráno do Klaudiánovy nemocnice v Mladé Boleslavi, kde mi zjistili začínající potrat. Z důvodu již dřívějších nedobrých zkušeností s lékařem, který vyšetření prováděl, jsme se rozhodli, že k provedení „zákroku“ raději okamžitě pojedeme do nemocnice v Turnově, o které jsme měli dobré reference. Cestou jsme do Vaší nemocnice zavolali a sdělili sestřičce, o co se jedná a že za chvíli přijedeme. Sestřička byla ochotná, při příjezdu na nás již čekali.

Službu měl primář Mikl, který mě přijal a vzal si mě k sobě do ordinace ve 2. patře. Nejprve se mnou začal rozebírat, proč že jsme jeli nejdříve do nemocnice v Mladé Boleslavi? V tom smyslu, že on by nikdy nejel někam, kde nejsou odborníci (pozn.: tak dobří jako on), že on by nevolil tu nejjednodušší variantu, resp. návštěvu lékařského zařízení „jen“ z důvodu blízkosti k bydlišti. Vůbec nebral v potaz akutní situaci a rozebíral takovéto, v tu chvíli vedlejší, záležitosti. V ordinaci nebyl kromě primáře a mě nikdo další, ani sestra. Chtěla jsem mu předložit lékařské zprávy z Klaudiánovy nemocnice a on mi řekl, že ho „jejich zprávy nezajímají“ (!). Pak mi řekl, ať si odložím, prohlédl mě mikroskopem a bez jakéhokoli vysvětlení/upozornění, co mi bude provádět, ze mě doslova násilím začal miminko vyrvávat. Velice mě to bolelo – cítila jsem se, jako kdyby mě znásilňovali, bolestí jsem se snažila dávat nohy k sobě a on mi povídá, že „se s ním nemůžu pořád tak prát“ (pozn.: manžel mi později řekl, že jsme tam byli cca deset minut, tak počítám, že asi sedm minut mě tímto způsobem týral). Když bylo „po všem“, tak mi řekl: „Tak teď se vám ulevilo, ne?“. A já jsem na to s brekem odpověděla, že ne, že je miminko mrtvé… A on pohrdavě: „Vždyť to žádné miminko nebylo. Tomu se nedá říkat miminko.“ (pozn.: mě samozřejmě nezáleží na tom, zda jsem byla ve čtvrtém měsíci či jiném – prostě je to pro mě vždy děťátko). Pak mi řekl, ať slezu a obléknu se, že za chvíli přijde sestřička a odvede mě na porodnické oddělení.

Sestřička přišla, šly jsme po chodbě, kde čekal manžel s dcerou. P. Mikl šel za námi. Manžel hned k němu přistoupil a řekl mu: „Pane doktore…“. On ho okamžitě zarazil a důrazným tónem ho opravil: „Já jsem primář tohoto oddělení!“ Manžel, protože nevěděl, že je již „zákrok“ provedený, se ho téměř prosebně zeptal: „Pane primáři, jak to vypadá – je ještě nějaká možnost na záchranu?“ A on mu na to povýšeně a doslova posměšně odpověděl v tomto smyslu: „Prosím vás, co byste chtěl zachraňovat?! Vždyť manželku vozíte všude možně – no, asi u vás doma nemáte hlavní slovo vy …“.
Odjeli jsme do pátého patra. Sestřičky byly ke mě příjemné, odvedly mě na porodní sál a položily na postel. Vstoupil primář a začal se na sestřičky rozčilovat, co že dělám v posteli. Tak jsem si lehla na operační/porodní stůl a primář se zeptal, kde jsou ty lékařské zprávy z boleslavské nemocnice (divila jsem se, že je nyní najednou chce, když je předtím s pohrdáním odmítl – viz. výše). Po chvíli pode mě dali mísu, on ke mně přišel a opět ze mě násilím něco rval. Sestřička viděla, jak mě to bolí a držela mě za ruku. Když bylo po všem, přinesl papír s prohlášením o seznámení s postupem zákroku, který mi předložil k podpisu (a který jsem samozřejmě ani nečetla, protože jsem k tomu již neměla vůbec chuť a hlavně sílu). Divím se, že jsem po tom všem toto ještě dokázala podepsat a vůbec, že jsem celé to utrpení přežila. Následně sestra přinesla větší sterilně zabalenou „krabici“ s lékařským náčiním a já jsem se v tu chvíli doslova klepala strachy, co přijde dalšího. Chtěla jsem se zeptat, jestli mi budou ještě něco dělat – měla jsem veliký strach, že budu znovu prožívat takovou bolest, která se slovy skutečně nedá ani popsat. Doslova jsem se modlila, aby už tomu utrpení byl konec. Přišel primář a říká: „No, když vás to tak bolí, musíme vám dát slabou narkózu, abychom vás vyčistili.“ Tím jsem si doslova oddychla, že už celé moje utrpení skončilo a už nic neucítím. Čekalo se na anesteziologa a já jsem jen brečela a čekala, až bude všechno za mnou. Brečela jsem – nakonec už ani ne z té bolesti, že jsem přišla o miminko, ale především z toho násilného utrpení a jednání. Když jsem se probudila z narkózy, tak jsem si v duchu říkala, že už v životě na žádnou prohlídku k žádnému gynekologovi nepůjdu, že už se snad ani nikdy nebudu moci milovat, atd. Představa, že by mě měl někdo někdy vyšetřovat, pro mě byla v tu chvíli nepředstavitelná - porod byl proti tomuto pro mě úplně nebolestivý. Přišel ke mně primář a řekl mi samolibě: „Myslím, že zákrok jsme provedli dobře, bylo o vás dobře postaráno. Domů byste měla jít v pátek, ale jestli budete chtít jít zítra, klidně můžete, nám je to jedno.“

Po celou dobu mi přišel divný postup. Říkala jsem si, jak je možné, že mi nedal žádné léky/prostředky proti bolesti, něco pro to, abych se otevřela, aby se celý „proces“ nějakým způsobem usnadnil, aby se alespoň trochu snížila bolest/utrpení, atd., neřekl mi, abych „aspoň“ tlačila, o ničem mě neinformoval ani před ani během provádění zákroku – přistoupil ke mně a začal konat, aniž by mi cokoliv k tomu řekl. Dobře vím, že z tohoto zacházení a zákroku jsem poznamenaná do konce života. Nejen, že jsme přišli o miminko, ale celý přístup a chování primáře v takové situaci ve mně zanechal o to větší újmu.

Z mého pohledu je primář Mikl velice samolibý, vychloubačný a sebestředný „člověk“ – on jediný je ten „king“, nad něho není. K tomuto mému názoru přispěly i některé „perličky“, které z něho také během mého pobytu ve Vaší nemocnicy „vypadly“. Např.: se mi nezapomněl pochlubit, že k němu jezdí lidé odevšad, i třeba až ze Znojma (zkrátka on je ten nejlepší). Také mi řekl, že k němu záchranka přivezla paní, které byl vykonán zákrok v liberecké nemocnici. Protože nastaly nějaké komplikace, ona si přála odvézt k ošetření k němu – tak jí nakonec do turnovské nemocnice skutečně odvezli. On ale z důvodu toho, že před tím byla ošetřena v Liberci (a nejela rovnou za ním), ji odmítl přijmout a nechal jí odvézt zpět do Liberce (obdobný případ jako my – Ml. Boleslav „versus“ Turnov – nás ale, bohužel, přijal). Za přečtení také stojí názory/příspěvky pacientek o primáři Miklovi uvedené na stránkách www.rodina.cz , které zdaleka ne všechny pro něho vyznívají příznivě. Dokonce neváhá a na velkou část příspěvků osobně reaguje (samozřejmě především na ty kladné – těmi zápornými opovrhuje).

Myslím, že na pozici primáře by měl být člověk, který je nejen odborníkem ve své profesi, ale také MUSÍ (!!!) umět slušně, vhodně a citlivě jednat se svými pacienty. A toto p. Mikl skutečně nedokáže. Často působí ve svém jednání až psychopaticky a dle mé osobní zkušenosti se s ním i z toho důvodu musí vhodným/přiměřeným způsobem hovořit. Cítím, že takovým postupem, jakým zákrok provedl a svým doslova hnusným jednáním mi zničil život, zabil mě, choval se ke mě jak ke zvířeti, kusu hadru, zabil všechno ve mně - lásku, radost ze života, z naší tříleté dcerky Kačenky, z našeho krásného soužití s manželem. Všechno krásné, co jsme prožívali doposud. Nyní vůbec nevím, jestli budu někdy schopná normálně fungovat a zapojit se do normálního života. Manžel je momentálně s námi doma (vzal si dovolenou), ale neumím si představit, že půjde do práce a já budu se svojí dcerou doma sama. Mám ty nejčernější myšlenky. Připadám si, jak kdybych byla znásilněna.

Pane řediteli, chtěla bych Vás moc požádat v zájmu stávajících i budoucích pacientek primáře Mikla, abyste pokud možno zabránil jeho způsobu jednání, kterým mě tak hluboce zranil – navíc v tak velice smutné životní situaci.

Velice Vám děkuji za Váš čas, který jste věnoval přečtení mého dopisu a předem Vám také děkuji za Vaši odpověď.