Zdravím Tě Leni
a vzpomínám si, že jsem dva měsíce před svatbou (před 10 lety) měla také pocit, že se - za něho -vdávat nemám. Žili sme v mém bytě půl roku a protože moje maminka je silně věřící, chtěla jsem mít "čisté svědomí" a soužití posvětit co nejdřív svatbou. Kdyby tohohle mého vnitřního tlaku nebylo, dala bych si načas a pustila ho k vodě. Teď to vím. Bylo mi 28let a s pocitem, že mi "ujíždí vlak", vzala jsem si svého nynějšího muže hlavně proto, že o mě konečně někdo stál. Hodně blbej důvod, že?
Náš osmiletý syn má "mužnější" chování než jeho otec, tj. umí říct, že mě má rád (dokonce miluje), umí pohladit, svěřit se, v jeho očkách lze spatřit něhu. Všechno tohle jeho otci chybí (v podstatě od počátku) a to je asi ten problém, proč pro mne nic moc neznamená. Že peníze domů nosí, nepije a nekouří a sem tam něco udělá - mám pocit, že je to můj brácha. Vnitřně vyhaslý, takový s prominutím "prďola" ve čtyřiceti. Nebo chci tak moc?!
Zdravím Riana