V adolescenci jsem si dělala test na temperament, a výsledky: kloníte se k melancholii - rada následovala: Neschovávat žádné deníčky, památky, vše vyházet, nepitvat se ve vzpomínkách, žít přítomností... Myslím, že všechny tyto rady jsou subjektivní, a měly by být vždy adresné pro konkrétního člověka. Co někomu pomůže hledat identitu, někoho strhává k planému snění a depresivnímu přemítání, co by, kdyby...
Když zemřela má babička, měla také doma skladiště, všechny "poklady", "drahocenné výstřižky z novin" o jejich výkonech v ochotnickém divadle z třicátých let, zatuchlé parfémy, atd. atd. zkončily bez přebírání v kontejneru ...
Pro své děti mám schovaných opravdu jen pár fotek, nějaké výkresy a první keramické výtvory. Vyhazuju, i když moje máma si stěžuje: "Ty všechno vyhazuješ. To se může ještě hodit"...nebo "Jestli to budeš vyhazovat, tak mi to dej" a pomalu vidím, jak se z jejího bytu stává skladiště nefunkčních špinavých věcí, plastových kelímků od čehokoliv, třicet let starých spotřebičů atpod. atd..