Já naštěstí na šestinedělí nevzpomínám nejhůř, až na pobyt v nemocnici, kdy jsem tři týdny po porodu byla s akutním zánětem slepého střeva. Tu noc, kdy mě operovali, si pamatuju jako nejhorší noc svého života. Čekání na první životní operaci, narkózu, zůstala jsem sama, bez malého, probrání se z narkózy celá mokrá od toho, jak mlíčko stříkalo a já 12 hodin po narkóze nemohla kojit, i když rozum velel kojit a hned. Strašné. Ondra je také hodně živé dítko, nikdy jsem ho nemohla nechat o samotě byť jen 10 vteřin - vždycky něco provedl a v garsonce jsme bydleli do jeho 1. narozenin. Byla hrůza, když už začal být živel a byli jsme třeba nemocní, to jsem byla úplně na dně (třeba týden zavřená s prckem v tom malém prostoru). Jinak teď už je to celkem fajn. Zrovna teď jsem vyprávěla kolegyni (chodím totiž už do práce), jak jsem včera ukázala Ondrovi novou letní košili, co jsem mu koupila. On že jí chce hned zkusit. Zkusil jí a já mu jen tak říkám a teď můžeš dělat kinga. On vlítnul do ložnice, začal skákat po posteli a křičel kinga, kinga, kinga .... Bylo to k popukání. Tak ať máte samé radosti a druhé dítko ať je to za odměnu, které bude klidnější než větší sestřička :)