Je to krásné, když máš takový vztah s tátou. Já mojeho tátu taky bezmezně miluju. Je to opravdu tím, co pro nás jako děti dělal (neustálé dovádění, hraní si s náma, všechno nám poctivě vysvětloval, měl s námi ohromnou trpělivost - prostě opak mámy, která někdy musí být přísná). Můj muž se našemu synovi taky věnuje jak může. Trochu mi ale vadí, že zatím manžel nechce vystupovat jako osoba, kterou by malý měl i respektovat. Jenom spolu řádí, hrajou si a manžel tvrdí, že on nebude ten přísný, že přísná je maminka. No, když to tak teď píšu, tak i u nás doma to bylo podobné. Taťka prostě nebyl ten přísný (jo jen jednou jsem od něj dostala kopanec a to pořádnej - když můj tehdy 0,5 roční bratr lezl za mnou do koupelny a já mu naschvál přibouchla ruce do dveří, protože furt otravoval) a to jsem si ten kopanec opravdu zasloužila. Manžel to má s tátou horší, nepamatuje od něj vlídné slovo, když se s ním učil do školy netituloval ho prý jinak než blbcem a hlupákem, který se stejně nic nenaučí a podle toho vypadá jejich vztah dodnes.