U nás je to obráceně. Můj manžel mě bezva tátu a měl ho moc rád, byl hodný a přitom přirozená autorita. Bohužel zemřel. Moji rodiče se rozvedli, když mi byly 2 roky. Otec si nás sice bral každých 14 dní, ale scénář (když už jsme byli s bratrem větší) byl stále stejný - dopoledne televize, oběd, kino, hospoda, domů. Neustále se stavěl do pozice toho opuštěného chudáka, že pil (i v prac.době - tehdy to bylo normální), přednější mu byli vždy kamarádi, to jsme pochopili až skoro v dospělosti. Nyní s námi bydlí v rod. domku a náž vztah po 17letém "soužití" je na bodu mrazu. Nikdy s ničím nepomůže jen kritizuje a hlavně já vše dělám špatně, protože mám špatnou výchovu. Ale to je fuk, jen jsem chtěla říct, že závidím pěkné vztahy otec-dcera, já je nezažila.