Moje šestinedělí byl jedním slovem horor.
Měla jsem velké poporodní deprese a došlo to až tak daleko, že jsem neměla o miminko žádnej zájem. Nakonec jsem brala silná antidepresiva.

Všude se píše o tom, jak po porodu matku zahalí šílenej pocit štěstí a lásky k dítěti.
Já jsem byla překvapená a hodně zaskočená, že se u mě nic takovýho neobjevilo.
Jediný, co mě po porodu zajímalo, jak se zbavit té šílené zimnice.
Byla jsem tak vyčerpaná, že si ani nepamatuju, že jsem po porodu měla syna v náručí a u prsu...

Zní to asi krutě, ale první týdny jsem k synovi necítila NIC!!!!
Vůbec NIC a to byl přímo vymodlený miminko.
Brala jsem ho jako "něco" co chce už zase jíst a už zase potřebuje přebalit........
Až postupem času se to zlepšovalo.

Teď, když toto píšu, tak brečím, protože je mě moc líto, že jsem si syna neužila jako miminko, že jsem měla tak šílené depresivní stavy.

Bojím se, že se to bude v dalším šestinedělí opakovat.......

Proč se tak málo mluví o poporosních depresích?

Ano, šestinedělí může být VELMI kruté a přizám se, že se nedivím, že matka někdy ublíží svému miminku.
Kdybych tomto období neměla VELMI SILNOU podporu a pomoc celé rodiny a přátel, nevím, jak b to dopadlo.....................