ten problem, ze manzel se vraci pozde domu a na maminku pak zbude ta "zodpovedna" cast vychovy, je mi znam. obavam se toho sameho v nasem pripade a chci proti tomu nejak bojovat, jak, to opravdu nevim, ukaze to cas.

tou poznamkou o prebalovani jsem chtela rict neco jineho. mam pocit, ze zeny sve manzely-tatinky tak nejak vysoupnou z vychovy, nevim, kde to zacina, ale mam pocit, ze prave tim, ze na sebe proste vsechnu zodpovednost vezmeme uz nekde na zacatku, az na muze vubec nic nezbude.

moji rodice meli obrovske stesti, ze mohli zustat se svou praci doma a vzdy doma byli oba, kdyz jsem se vracela ze skoly. a presto jsem hlaseni vzdy podavala mamince.
az ted zpetne, po tatinkove nedavne smrti je mi strasne lito, ze si to rodice takhle rozdelili. nas vztah by mel jine dimenze, kdyby i muj tatinek prebral vic te "zodpovednosti", ale maminka mu to svym pristupem nedovolila. ja blahova si myslela, ze ho to nezajima, jak prospivam ve skole, nebyla to pravda. ukoly atd jsem delala s maminkou a logicky jsem si s ni pote i povidala a resila s ni sve problemy, proste jsem s ni vic komunikovala a v dospelosti jsem najednou zjistila, ze s tatinkem neumim navazat opravdovy rozhovor. nez jsem se to mohla naucit, bylo pozde. myslim, ze bych si s nim vic povidala, kdyby se mnou psal ukoly obcas on a ucil se se mnou. doufam, ze se mi podari, aby muj muz tyhle ukoly prebral v ramci moznosti alespon o vikendu.
vazne rozhovory se vedou jen ve vazne situaci a tou pro deti jsou na zacatku prave problemy ve skole, kdyz je s nimi probere jen maminka, tak se otec jednou octne na vedlejsi koleji a tezko se nachazi cesta zpet.