Milá Šárko!
Moc ráda o Tobě slyším, jen škoda, že jste se nakonec nevyhnuli operaci – ale konec dobrý, všechno dobré :o) Alespoň jste poznali, jak to chodí ve Vrchlabí (sama ho znám jen z návštěvy své kamarádky, která tam rodila.)
Znova jsem se vrátila ke Tvému článku Těhotenství není nemoc a musím Ti dát ve všem znova za pravdu. Podařilo se Ti to zopakovat i v nejnovějším příspěvku pro dr. Kouckého. Spousta věcí ještě není úplně dořešená (např. jaké vzdělání by měly mít naše porodní asistentky, od koho se naučit praxi?...), ale ve většině zásadních věcí máme jasno (kdo my? My matky, které chceme RODIT a ne „SE NECHAT RODIT – od někoho“). Píšeš to jasně a hezky, nevím, proč tolik lidí tomu stále nechce rozumět. Chceme přece jenom:
1) Lidský přístup, který nás neodkáže do role pasivního nesvéprávného objektu
2) Možnost se aktivně na svém porodu podílet – změnami polohy, vodou, masáží...
3) Mít pocit, že jsem v bezpečí, vím co se děje, a o případných nutných zásazích budu s předstihem informována (pokud nepůjde zrovna o život:))
To není až tak nestoudně moc!!
Teď koukám, že se nám tady nově rozepsala Sylvie, takže pár věcí se vyjasnilo. Díky, ó démone! Ještě poznámečka: můj muž má komplet vystudovanou medicínu (ovšem interní spec.), sama jsem vysokoškolák, a nemyslím, že by pro opravdu dobrou porodní asistentku bylo NUTNÉ VŠ studium!! Kolikrát se člověk ve škole dozvídá i absolutně nepoužitelné věci, kromě těch zajímavých. Nemyslím si, že zrovna můj muž a já bychom rozuměli porodům víc než dobrá asistentka – středoškolačka s praxí.
Takže: „Za porodnictví dětem i rodičům přátelštější!“
Ester.