Byl jsem 10 let voják z povolání, par misí, ale pohoda. Pak jsem dělal manažera bezpečnosti relativně klid a už to začalo. Mám to 3 léta. Nevěděl jsem co stím. Panická porucha mně pronásledovala všude. Byla se mnou v autě, v práci, v kině, dokonce i u sexu - není lepší sex než ve třech já, manželka a ona. Rok jsem marodil, pak jsem dostal částečný inv.důchod. anidepresiva vůbec nezabírala, spíš jsem si připadal jako z ústavu, byl jsem mimo. Začal jsem pořádně pracovat. A panická úzkost? nějak na ni nemám čas. Tak mně holka opustila a musím se Vám přiznat, opravdu se mně nestýská, byl to boj, který zatím vyhrávám, vím, že může přijít, jsem na ni připravený. Ale nemužu přemýšlet kdy a neustále ji vyhlížet, ona na to totiž čeká, živí jí to. Dělá jí dobře, že máte z něčeho obavu, že se něčeho bojíte a nevíte vlastně čeho? To je začátek konce. Čeká a číhá na svoji další obět. Tak ji PROSÍM nekrm te, nechte ji normálně chcípnout. Netrap te se, užívej te života. Já nevím jak VY, ja jsem na světě jen jednou a tohle mně nebude kazit život. Drž te se.