Ridwen, podobné situace dobře znám, nejhorší byl loňský školní rok, to jsme je opakovaně prožívali v podstatně drsnější podobě (Erik byl taky o dost starší než Maty). Vzpomínám třeba, když jsem mu zakázala jezdit na kole, protože jsem se od sousedů dozvěděla, že z naší poměrně strmé ulice vjíždí bez rozhlédnutí na hlavní. Ječel na mě, že je to nespravedlivý, že všechny děti na kolo můžou, že mu to nemám právo zakazovat, že si to kolo stejně vezme... Samozřejmě vše proloženo nepublikovatelnými výrazy. Kolo jsem zamkla, klíč schovala, kopal do dveří, a pak prohlásil, že uteče, práskl za sebou domovními dveřmi a šel. (Má větší sílu než já, neudržím ho, zvlášť když je v afektu.) To jsem opravdu trnula, aby se nestal nějaký velký malér. Většinou byl po takových výstupech potom tak vyčerpaný, že lehnul a usnul, nebo se chtěl mazlit a ujišťovat, že se máme rádi.
Osvědčilo se mi fakt nebazírovat na nepodstatných věcech. U těch podstatných se nehádat - prostě jen oznámit, co bude, nebo nebude, nechat klidně Erika remcat a nadávat (i když se někdy musím hodně držet, abych mě nevytočily ty nesmysly a často i sprosťárny, co si huhlá), naštěstí si to většinou nějak sám zpracuje a třeba po hodině se najednou zvedne a bez odmlouvání splní to, co jsem po něm chtěla, a mnohdy i něco navíc. Kdybych se ho snažila přesvědčit nějakými argumenty, zasekl by se ještě víc. Určitě je potřeba se snažit (ale to u všech dětí), aby člověk vyhrožoval jen tím, co je reálné a lze to prosadit. Tolik moje teorie, praxe se občas liší, ale to jistě známe všechny...