Ahoj Petro,
já moc dobře vím, že plno lidí ty moje slzy nepochopí a ťukají si na hlavu. Nedivím se jim. Proto o tom normálně vůbec nemluvím. Chápu, že to ostatní rozčiluje, vždyť nejdůležitější je to, "aby bylo zdravé". Rozumově je mi to naprosto jasné, ale to "srdce" nějak nefunguje. Nemysli si, že si jen tak naříkám. Samozřejmě jsem po své první reakci začala pátrat PROČ. Myslím si, že už to vím. Nadávám si, jaká jsem nevděčnice nevděčná, manžel se těší jako malý kluk, už má dvě děti z prvního manželství, ale tohle jako by bylo první. Skoro každý den mrňousovi říká, jak už by byl nejradši, kdyby se narodil. Je bezvadnej. Uvědomuju si, že jsem divná. Ale nevím, co s tím mám dělat. Nejsem tak naivní, abych se uklidňovala tím, že až to mrně poprvé uvidím, tak se do něj zamiluju. Já totiž na takovéhle šťastné konce nevěřím. Holčičku už neplánuju. Nechci dvě děti, nemyslím si, že si to můžeme s těmi alimenty dovolit.
Děkuju za básničku i za tu jemnou slovní facku. Zasloužím si ji. Dáša