První dvě děti máme kluky a pak konečně přišla holka. Moje zlatíčko, sluníčko... To trvalo tak zhruba do roka a přišlo to poprvé - holka zničehonic zařvala, přestala dýchat, začala modrat, kulit oči ... no vypadala děsně. Já vypadala obdobně, v té hrůze jsem absolutně nevěděla, co mám dělat. Naštěstí byl u toho můj otec, milou slečnu chytil za nohy, takže byla hlavou dolů, a "žďuchnul" jí do zad. Ona se chytila, rozdýchala se a byl klid. Až posléze jsem si uvědomila, že to byla reakce na utírání pusinky, které se jí zrovna nelíbilo.
Považovala jsem to za nějaký úlet a nehodlala tomu věnovat pozornost, ale tyto příhody se začaly opakovat, a to stále častěji. Zkoušeli jsme leccos, ale jako nejúčinnější se jevilo strčit jí hlavu pod tekoucí studenou (ledovou !!!!) vodu. To se jí totiž tolik nelíbilo, že pak už stačilo říct jen "Chceš pod sprchu?" patřičně výhružným tónem a slečna se rozdýchávala sama bez jakéhokoliv vnějšího zásahu.
Přece jen jsme měli trochu obavy, abychom jí náhodou nezabili (srdce a tak) a také moje nervová soustava trpěla i při sprchování, a tak jsme podnikli obdobná vyšetření. Paní doktorka nás poté ujistila, že holka je zdravá jako řípa a ta studená voda jí jen prospěje. A že u takového "pohlavního" složení dětí jako u nás nebývají tyto případy zas až tak výjimečné. Uklidnila jsem se já, posléze jakžtakž i holka a do tří let to bylo pryč. Poslední, kdy se o tento výstup pokusila, bylo v zimě na procházce na horách, kdy si zřejmě myslela, že sprcha nehrozí. Vycpali jsme jí tehdy sněhem a rampouchy, taky to zabralo.
Zpětně to hodnotím tak, že všechny výstupy se odehrály poté, co bylo řečeno (nebo naznačeno) něco, co se jí nelíbilo. A protože to ze začátku fungovalo, snažila se o to dál. Jsem moc vděčná manželovi a všem svým příbuzným, že mě v tom tenkrát nenechali, donutili mne k tvrdšímu přístupu a podporovali mne v tom. Jinak bych dopadla jako jedna paní z mého okolí, ta se obdobným způsobem nechala terorizovat od svého dítěte, které se narodilo nedonošené. Narozdíl ode mne mu to baští ještě dnes a to je tomu "dítěti" již přes 30 let. Stále postonává, věčně bez práce, protože tady z toho bolí záda, tady nestíhá dojíždět a támhle zase by chtěli směnný provoz. A vždy, když jde do tuhého a vypadá to, že tohle nestráví ani jeho maminka, vystřihne si omdlévačku a vše je zase při starém . . . .
Přísnost na děti musí být, jinak z nich vyrostou pěkní prevíti. Ahoj.