Alice, tohle měly v určitym věku obě naše děti, záleží na míře. Je fakt, že když tu kdysi Špendlík psala, že jejich malej pořád bouchá dveřma od skříněk, psala jsem, že to Bojek dělal taky, ale když jsem pak viděla prcka Špendlíkovic, byl jasnej ten rozdíl - Bojek to měl jako pozorovací hru - třeba na půl hodiny deně po dva měsíce, zatímco u Špendlíků to bylo bouchání na pohled bezúčelný a fakt skoro celej den.

Pak byly třeba věci jakože Bojek nechápal, že když někdo brečí musí mu přestat dělat to co mu dělá, když brečel jeho mladší bráška, že spadnul, klidně se tomu smál a nepřišlo mi to jako škodolibost, ale jako že se baví nad představením a nechápe, že bráchu něco bolí. Nebo měl hysteráky, pokud jsme šli jinou než obvyklou trasou, což jakoby není znak dětí s dysfázií, já to přisuzovala autismu. Teď když někam jdem známou cestou a mladší se ohradí "Tam ne!", dochází mi, že zdravýmu dítěti to vysvětlíš (že třeba se potřebuješ stavit v nějakym obchodě), dítěti s rec. dysfázií nikoli. Ono vůbec netuší proč někam jde a jediná jeho jistota je známá cesta - a tu když mu vezmeš...

To s tim nepochopením smyslu pláče si ovšem takhle vysvětlit nedovedu. Možná je i tohle věc, kerou se děti učí (rodič jim vysvětlí, že když někdo pláče, znamená to, že je smutnej nebo ho něco bolí). Vždycky jsem si myslela, že tohle by mělo bejt vrozený, ale když může bejt naučený kejvání "jo" a "ne" (viz opačné používání u nás a v Bulharsku (nebo kde :-)), kdoví, jestli ne i tohle...