Asi takhle. Šárky jsem se ptala jak jí malý spal po porodu doma a jak to zvládala. Žádná narážka tam nebyla. Pouze otázka. Nic víc. A co se týče toho hekání. Tak já navštěvovala předporodní kurz a cvičení. Kde jsem se naučila dýchat a tak trochu věděla do čeho jdu. Taky nám rodičkám bylo řečeno, že hekání u porodu pomáhá jen matce, nikoli dítěti. Matka totiž u porodu myslí sama na sebe. Né však na to dítě, které musí projít tak úzkou cestou. Jak prožívá samo bolest a jak ho to bolí. Řev stahuje břišní svalstvo a to dítěti nesvědčí a právě, že díky tomu je porod bolestivější. Dítě stahuje svalstvo od řevu a ještě kontrakce a ono musí s tím bojovat a nějak se protáhnout. A že moje sestra kouří mi taky vadí, ale co já s tím nadělám? Nic. Bohužel. Každý je nějaký a každý má nějaký zlozvyk. A nejsem všeznalá matka. Nepatřím mezi ty co mají doma hromady knížek a studují. A dělají všechno tak jak je to psané. Nemám doma ani jednu a řídím se jen citem k dítěti a poslouchám a pozoruji co asi chce. A porod jsem měla o trochu horší, i když Šárka měla malého o půl kila těžšího. Já si to po porodu na gyndě celkem vkusně užila. Stehy se mi rozjeli a já byla znova na šití. O téhle bolesti nebudu ani mluvit. To nejhorší z porodu! No a o tom dušení. To nebylo kuckání! Ale šílený pláč a dost hlasité dušení! Mě dcera spala, takže mě nezabilo vstanou a pokusit se zbudit matku. Jenže se nepodařilo, tak jsem vzala malého do ruky a obetřela a položila více na bok a šla pro sestru. Ta si ho odnesla a matka o tom skoro ani nevěděla. Já mám taky dost tvrdé spaní, ale po porodu mi nastoupil mateřský instinkt, který mi s každým pohybem řekl, že se něco děje. Doma to bylo nejlepší. Nemusela jsem na nikoho brát ohledy a pomoc partnera mi taky dost pomohla, když já lítala po doktorech. Napsala jsem co jsem prožila a není to chvála. Taky jsem si užila prdíky a pláč malé, když nám lezl první zoubek. Taky jsem několikrát utekla se vybrečet. Není to jednoduché. Teda ten začátek. Teď mám pocit, že máme doma andílka. Toť vše!!!