Připojuju se k Petře. Je vidět, že na člověka (pokud není fakt extra silné povahy:o) se docela podepíšou věci kolem těhotenství, porodu, i dětství.
Ačkoliv vlastně nevím, zda já jsem ten, kdo by mohl někomu dávat nějaké rady :o)))
Nechci, aby ses z toho vyděsila, co to proboha děláš – co si to dovoluješ mít za city?! – ale zamyslela se třeba nad očekáváním svých rodičů vůči sobě. Ne je vinit, ale když to víc pochopíš, snáz jim třeba odpustíš /bude-li co/ a už Tě to nebude tolik ovlivňovat. Nevím, jak je to u Tebe. Já si sem jistá, že mě dost ovlivnil postoj mého táty k ženám. Není moc lichotivý...
Máma asi chtěla holčičku, ale bylo jí to spíš jedno. Táta byl fakt zklamanej, že má „jenom dceru“... Kolikrát jsem si vyslechla: „To kdybys byla kluk......“
Jo jo. Vlastně až v dospělosti se mi přiznal, že sice mámu má rád, je to pro něj nejbližší tvor (ačkoliv se k sobě často chovali zcela opačně:-) – ale ženským nerozumí (dle mého názoru ani rozumět nechce) a v podstatě je považuje za NE-lidské bytosti. Je to trochu úchylka, jenže tátu vidím tak 2* do roka, má dost práce sám se sebou, na komunikaci se mnou mu nezbývá síla a v jeho věku ho těžko změním (ačkoliv i tak bláznivé nápady jsem měla – VYSVĚTLIT mu, jak to vlastně je; je inteligentní, tak to přece POCHOPÍ... No, naivita na n-tou!). Takže musím něco změnit spíš já v sobě, vyrovnat se s tím.
Táta ženám vyčítá nevypočitatelnost, vrtkavost nálad v závislosti na kolísání hormonů, to, že se prý řídí daleko víc emocemi než rozumem (přitom měl šéfku skvělou matematičku, skoro geniální mozek:-))... atd. To mu připadá nelidské. Jako kdyby byla PLATNÁ jen jedna polovina lidstva, ta druhá už ne. Úplně ji neguje (uvědomuju si tu chybu, ty dvě poloviny jsou 2 strany jedné mince, nemůže být jedna bez druhé....), uznává jen mužský svět coby lidský. Kdyby se sám nad tím zamyslel, musel by pochopit, že tam je něco v nepořádku, ale na to nemá čas. Táta je ovšem chemik.
Ale co když takový pohled na svět bude mít muž – PORODNÍK? Odbočuji od tématu skokem, ale tohle mi hned vytanulo na mysli. To je pak průšvih a mockrát se už tady o tom psalo (ženské tělo je nevypočitatelné, musíme z něj to miminko zachránit! Musíme to mít stále pod kontrolou a jak něco nebude hrát – odpovídat normám – honem s tím musíme něco dělat!)
Tolik má duševní smršť.
Nevím, zda Ti to pomohlo :o)
Drží palce Ester
P.S.:
Jsem moc vděčná svému mužíkovi za to, jak má naše malé zvíře rád a blbne s ním, -i když/ - právě proto, že to je holčička! :o)))