Už snad od puberty se mi líbila starší jména a vždy jsem takto chtěla pojmenovat své děti. Zároveň jsem ale nechtěla Honzíka, Mirečka, Janičku a podobná jména, protože jich bylo v našem okolí hromadu. Když jsme se s manželem dověděli, že čekáme dvojčátka, bylo rozhodování jmen ještě mnohem těžší, protože jsme chtěli, aby jména zněla podobně a nebyla jako oheň a voda, rub a líc. Nakonec jsme vybrali Tadíška a Tobíška a Anežku a Elišku. Po devíti měsících do naši rodinky přibyli dva chlapečci a teď už z nich jsou čtyřletí loupežníci. Po první návštěve ve školce mi jejich paní učitelka moc poděkovala za jejich odlišná jména od ostatních dětí, protože jsme ji tím podle jejich slov ulehčili vymýšlení přezdívek, aby na oslovení " Honzíku " nepřiběhlo pět chlapečků.