Se slovním hodnocením je jedna potíž- stále se to moc neumí. Pro mnohé učitele se stává noční můrou,a bohužel se ona hodnocení nevyhnou šablonovitosti a frázovitosti. Přetrvává trend hodnotit pozitivně (což je relativně snadné), ale negativní hodnocení je velice často obaleno do nejrůznějších eufemismů a nicneříkajících vět.
Důkazem jsou tzv. výstupní slovní hodnocení, která měla sloužit jako doplňující parametr pro přijetí na střední školy. Nestalo se tak. Podle ředitelů středních škol měla minimální vypovídající hodnotu právě kvůli nemožnosti pojmenovat naplno negativní rysy žákovy osobnosti.
Čili: slovní hodnocení ano, ale průkazné, jednoduché, srozumitelné a parametrizující. Rozhodně se nejedná o samospasitelný nástroj.
Hodnocení bude vždy komplikovanou záležitostí a je třeba, aby mělo co největší vypovídací hodnotu a nejednalo se o přehlídku slohových schopností učitelů (které mohou někdy být dost diskutabilní).
V zásadě jde o to vybrat věci, které je třeba hodnotit, které jsou důležité, a můžeme si třeba vystačit slovy: zvládáš-nezvládáš (+ přesné pojmenování toho, co žák nezvládá).
Jinou věcí je první stupeň, obzvláště 1. a 2. třída, kde by určitě nemělo být hodnocení demotivující. Znám školy, kde hraje roli tradice a prvňáčci a jejich maminky se těší na tradiční jedničku. Znám školy, které zde přísahají na hodnocení slovní.
Ve spoustě škol se chybuje v tom, že se žáci a jejich rodiče na 1. stupni namlsají pozitiv a jedniček,ovšem pravdivá zpětná vazba zde nefunguje. O to větší může být překvapení na stupni druhém. Dozvědět se, že Pepíček, který měl pár dvojek nebo kterého ,,v páté třídě ještě číslíčka moc neposlouchala, ale jinak ho měli všichni rádi", v šesté třídě neumí základní věci, může být velice nepříjemné- ať už jde o jakýkoli typ hodnocení.