Moc pěkný článek, ve kterém jsem i já jako učitelka našla podnětné informace (o slovním hodnocení toho totiž moc napsáno není a ani škola nás v tomto ohledu zrovna prakticky nevybavila).
Podle mého názoru je slovní hodnocení výborná věc, já sama jsem ho kromě klasické známky používala u velkých čtvrtletních a pololetních písemek u třěťáků (ano, i ve 3. třídě jsme psali tyto velké písemky, aby bylo vidět, jestli děti dané učivo zvládly, jakým způsobem, aby se cvičili v delším soustředění a aby se potom nedivili ve vyšším ročníku. Hodnotu pro mě i pro rodiče měli informativní, v žádném případě ne rozhodující.) Na vysvědčení se psalo jen žákům, kteří o to požádali (respektive žádali rodiče). Jen by si rodiče mohli uvědomit, kolik práce je to navíc a aspoň za to být trochu vděční, nebrat to jako samozřejmost.
Bohužel jsem se ve škole často setkala s tím, že žáci nebyli téměř ochotni něco dělat, když za to nebyla známka (typická otázka: A bude to na jedničky nebo na známky?). Svou třídu si člověk jakž takž vychová (např. za slohová cvičení nazvaná volná psaní děti dostávaly místo známek do sešitu samolepku. Časem už sami dokázali ohodnotit, co se jim povedlo, na co se vykašlali a co se třeba jen prostě nepovedlo, známka nebyla to nejdůležitější.), což je výhoda prvního stupně.
Dodnes nechápu, jakým způsobem mám hodnotit výchovy, když tam jde obvykle hlavně o prožitky.
A ještě poznámka k pochvalám, podle mě jsou důležité. Děti potřebují uričité hodnocení, kladné hodnocení je pro ně velmi motivující a z mého hlediska je nezastupitelné v utváření osobnosti. Sama jsem ač dobrá žačka a vcelku bezproblémové dítě nikdy od rodičů pořádnou pochvalu neslyšela a dodnes je mi to líto, řekla bych, že to hodně ovlivnilo moje sebehodnocení. U svého dítěte pochvalu používám často i za snahu, která je pro mě důležitější než samotný výsledek.