Mám podobnou zkušenost.

Nicméně co tím chci hlavně říct je, že je dle mého názoru mylné považovat známku za jakési objektivní kritérium srovnávání dětí z různých škol (a přijímat děti na střední/vysokou školu dle průměru známek je podle mne úchylné). Dokonce to nemusí být ani objentivní kritérium srovnávání jednotlivých dětí v jedné třídě (i trojkař může být v budoucnu úspěšnější než třídní premiant). Známka (nebo hodnocení) by měla sloužit žákovi pouze jako zpětná vazba v tom, jak zvládnul danou látku. Neříká to o něm jestli je chytrej nebo schopnej nebo "z něj něco jednou bude".
Pokud si vzpomenu na svá školní léta a spolužáky, tak je fakt, že jsem nikdy neslyšela nebo nezažila, že by se někdo učil proto, že CHCE něco vědět. Všichni se učili proto, aby měli jedničku/dobrou známku (v případě těch slabších to bylo aby měli aspoň trojku a nepropadali... ale stejně to bylo pořád jen o té známce), za kterou je třeba rodiče pochválí nebo tak... všichni byli strašně upnutí na tu známku... význam vědění samotného jakoby byl úplně zatlačený do pozadí, na to se nehrálo (no řekni, kdo by se něco učil JENOM proto, že by chtěl něco vědět nebo umět). Pak poslední rok na střední se to tedy trochu změnilo, to se lidi učili "aby se dostali na tu vejšku"... ale opět ne proto, že by je to bavilo nebo se chtěli nějak rozvíjet.
V tom vidím tu chybu... starý školský systém člověka "semele", pokroutí a přesvědčí ho, že se neučíme pro sebe, ale pro JEDNIČKY. Že učení je strašná dřina, že je to nepříjemná povinnost, kterou si musímě nějak odkroutit, nám samotným to nic nepřinese, akorát lze se snažit, aby z toho byla aspoň nějaká ta dobrá známka, za kterou mne rodiče nebo učitel s větší pravděpodobností pochválí (což je jediné pozitivum, které mi škola může dát)... je to škoda.