S velkou chutí jsem si přečetla článek na mně velmi dobře známé téma a s radostí i reakce čtenářů. Učila jsem téměř 9 let na škole, kde známky neexistovaly a hodnotilo se pouze slovně ve všech předmětech, protože vtip celého slovního hodnocení je i podle mého názoru v tom, že se dítě skutečně neučí pro známky. Musím však souhlasit s tím, že vše má svoje pro a proti. Dokonalé hodnocení, objektivní a hlavně pozitivní podle mého názoru neexistuje. Za nejpřijatelnější variantu bych považovala hodnocení kombinované. A to z důvodů: slovní hodn. je skutečně lepší pro děti, je-li však psáno srozumitelným "jazykem", se spoustou rad a doporučení, mohu říci, že všechny děti si hodně dlouho pamatovaly, co jsem jim do toho jejich vysvědčení napsala, případně se mě ještě potom ptaly, jak by co měly dělat. Známky jsou pro rodiče, protože mají stále potřebu přesně vědět, kde jejich dítě je, na kterém místě se umístilo (podobnost se sportem v jednom z reakcí na příspěvek je skutečně "pěkná") - to, že některé děti nejsou soutěžní typy už některým rodičům nedochází.
ad přechod na gymnázium se známkami: děti, které od nás nastupovaly na gymn. neměly problém. Naopak bych řekla, že měly potřebný nadhled, aby se nehroutily při pohledu na známky (např. 3, i když nevím, proč jsem ji dostala, paní učitelko, naše učitelka mi nebyla schopna říct, proč mi nemůže dát dvojku, řekla mi, že na dvojku prostě neumím. A co mám tedy dělat, abych tu dvojku dostala?.........)
Nebudu psát další slova, bylo by to zbytečné, diskuse na toto téma by mohla trvat hodiny. Snad jen na závěr bych poznamenala, že je to celkem fuška psát slovní hodnocení (představte si třídu se 30 žáky!). Ale určitě to stojí zato. A nemá pravdu ten, kdo tvrdí, že známky budou potřeba všude, že na vyšších stupních sl. hodnocení nenajdete. Proč ho tedy zavádějí i vysoké školy?