Po přečtení všech předchozích názorů jsem se rozhodla popsat vlastní zkušenost: Moje maminka (na svou dobu velice pokroková) se řídila názorem Monty a uši mi propíchnout nedala. Pamatuju se na dobu, kdy si mě ve škole pletli s klukem a kdy jsem kamarádkám "strašlivě záviděla", že ony mají náušničky a já ne. V jedenácti letech byla moje touha po náušnicích tak silná, že jsem byla ochotná podstoupit tu bolestnou chvilku, kdy mi propíchnou uši. Na bolest se pamatuji velice dobře, uši mi propichovala sestřička v ordinaci dětské lékařky, hned mi nasadila zlaté náušnice, přesto mi jedna dírka asi 14 dní hnisala, takže jsem si to opravdu "užila". Velice dobře si pamatuju taky na ten pocit vzteku a bezpráví, že jsem tu anabázi s náušnicemi musela zažít "díky své matce". Po svých zkušenostech jsem nechala dceři propíchnout ouška ve třech měsících, plakala cca 5 minut a žádné problémy s náušničkami neměla. Fakt je ten, že jsem vůbec neuvažovala jako Monty, tedy v tom smyslu, že rozhoduji za svou dceru, ale stejně si myslím, že když jednou nebude chtít náušnice nosit, tak je prostě vyndá z uší.