Milá Petro, Regino, hlavně Milane a vůbec všichni účastníci této diskuze!
Chvilku trvalo, než jsem se rozhodla naťukat také svoji trošku do mlýna, ale vaše příspěvky mi dodaly odvahu. Vybrala jsem si tento Petřin příspěvek proto, že právě její slova "usínat vedle někoho, kdo vás odmítne" mne donutila k zamyšlení. Ale od začátku. Já mám problém právě opačný - já jsem ta, která odmítá a která se sexu brání a můj muž je ten, který usíná odmítnut. Nevím, kde se co zvrtlo, ale už to trvá nějaký čas a začínám z toho být smutná, protože tím trpíme oba dva. Prapůvodní kořeny problému bych asi mohla začít hledat třeba v dětství - celkem "puritánská" výchova - rodiče jsou starší - výchova ve stylu děti nosí čáp (můj táta byl na větvi, když jsem tenkrát tříletému potomku řekla, že čekám miminko), hovory o sexu jsou tabu, na druhou stranu sdílení ložnice s rodiči do svých snad šestnácti let....
Můj muž byl můj první (a poslední) a před svatbou nám to co se týče sexu docela klapalo. Relativně brzké narození dětí přineslo určité problémy, které se asi na našem vztahu dost podepsaly a najednou tu byl začarovaný kruh, ze kterého neumím ven. Nesčíslněkrát jsme problém probírali, aniž bychom se dobrali k nějakému výsledku. Spíš to situaci moc nepomohlo. Někde je ve mně nějaký blok. Frekvence jednou za uherský měsíc a styl osm vteřin a dost. Ptám se sama sebe, proč sakra jsem taková? Proč si nemůžu říci: čo bolo, bolo, terazky jsem ženská v nejlepších letech, která by si měla sex užívat?
Připadám si hnusně, když svého muže v sexu odmítám, připadám si hnusně, když ležím jak prkno a náš sex se dá přirovnat k nekrofilii. Připadám si hnusně, když si můj muž "pomůže sám". Proč neumím dát najevo, že taky o sex stojím a že ho občas i potřebuji?
Konzervativní styl "pouze večer, v posteli a se zhasnutým světlem" je taky možná daný nedostatkem soukromí a dvěma puberťáky v sousedním pokoji.
Mám pocit, že můj muž pomalu rezignuje. Vydrží do dvou do rána u počítače (a já neumím říci: vypni ten krám a pojď se věnovat něčemu jinému), no a rána jsou zlá. Možná, že za to taky "může" naše ranní ptáče, které se jednou objevilo ve dveřích s užaslým pohledem a nezmohlo se než na užaslé: "táto, co to děláš?".
Uznávám, že chyba našeho sexuálního soužití je ve mně - nedokážu se přenést přes nakupené problémy a řeším to odmítáním. Je to hloupé a nakonec se to může obrátit proti mně. Nemusí to trvat tak dlouho a já budu v situaci, kdy bych chtěla a můj muž buď nebude chtít, nebo nebude moci....