Příklad ze života. Matka se rozhodla studovat při malém dítěti (2 roky). Ale trochu přecenila své síly, s hlídáním to měla složitější a manžel moc nepomáhal. Z trpělivé a obětavé maminky se nenápadně stávala, nepříjemná, unavená, věčně uhoněná žena. To dítě je dnes dospělý člověk. Lítá z jednoho problému do druhého, má problémy v mezilidských vztazích a je celkově nešťastné ze svého života, i když to umí dobře maskovat. Dá se toto nějak ospravedlnit? Proč matky opouštějí, nebo se nevěnují důsledně svým dětem v době, kdy je nejvíc potřebují? Ten člověk má ještě sourozence, s těmi už mohla zůstat doma a věnovat se jim na 100%. Ty už jsou také dospělé a žijí šťasný život. To jsou ty bolestné oběti. Není to patetické, ale smutné a nedá se to vrátit.