Ahoj všem,
chci tímto příspěvkem tak trochu bránit všechny ty, které se nemohou rozhodnout nebo trpí ve špatném vztahu. Je mi 24. Dva roky jsem žila s mužem, který měl výlevy vzteku, který mě neustále usazoval a který mi vzal poslední zbytky sebevědomí. Skončila jsem na psychiatrii a domácí lékárnička hýřila antidepresivy. Sama před sebou jsem se obviňovala, cítila jsem se jako idiot, který nic neumí, který nic neudělá pořádně a je totálně neschopný. Donutil mě vzdát se práce, kterou jsem milovala, nenáviděl všechny mé známé a mé kamarádky nazýval těmi nejhoršími jmény. Moje rodina mě začala považovat za naprosto bezduchou, neschopnou a línou. Nenáviděla jsem sama sebe. Včera odešel. Vyhodila ho má mladší sestra. Je těžké se sama rozhodnout, když žena na sebe vezme vinu za všechno. Když se cítí vinna za špatný vztah, za špatnou náladu muže, za nepořádek v bytě, snad i za počasí. Nejsem masochystka. Vždycky jsem byla silná a nenechávala s sebou manipulovat. Nechápu sama sebe. S ničím jsem už pak nebojovala, dělala jsem všechno proto, abych se změnila já, protože já byla ta nenormální. Rozchod se protáhl na půl roku. Nevěřila jsem ženám, které tvrdí, že se nemohou rozejít s partnerem, který jim ubližuje. Teď už tomu rozumím. Neustále mi tvrdil, že mě miluje a že se v našem vztahu cítí šťastný. Jakoby záleželo jen na tom, jak se cítí on. Kdyby mi nepomohla moje rodina, on by byl ten nejšťastnější chlap pod sluncem, a já.........bych byla troska.