Díky Elišce, Evě i Milanovi za vaše reakce. Možná, že by návštěva odborníka nebyla od věci, přiznám, že jsem o tom už i uvažovala
(i nadhodila). Zatím jsem se ale neodhodlala a tak jsem se tady rozpovídala díky prima webu Rodina. Vdaná jsem skoro 14 let, máme třináctiletou dceru a desetiletého syna. Vdávala jsem se v devatenácti, můj muž je o tři roky starší (když si vypůjčím Eliščina slova - krátce před svýmí devatenáctinami jsem poprvé spatřila mužské přirození). Ze začátku problémy nebyly, ani v těhotenství a po porodu.. Jenže s narozením dítěte se život tak trochu změní a já zjistila, že kompromisy, které k této změně patří dělám jen já. Tím samozřejmě nemyslím, že bych muže nutila kojit, prát plíny a podobně... Mamčiny "dobré rady" (bydlíme v jednom domku) věci také moc nepřispěly...Pak se přidal tak trochu i alkohol a hlavně se vloudila nedůvěra, protože můj muž nedokázal na rovinu říci, kam jde. Vím, že se tím zřejmě chránil před mým spíláním a dotazy tchýně, jenže teď už je těžké bádat, proč jsme si všechno nemohli vyříkat na rovinu a dohodnout se na nějakých kompromisech a řešeních. Naše manželství samozřejmě není žádná Itálie, časem člověk příjde na to, že to, co mu přišlo tragické ve dvaceti či třiadvaceti má za pět-deset let úplně jiný význam. Jenže bohužel naše zájmy a koníčky se tak trochu rozešly, připadá mi, jako bychom každý šel svou cestou. A zůstal ve mně takový ten pocit - jak to říci - ukřivděnosti?, marnosti? - je někde ve mně a možná, že i po tom, co se můj muž alespoň v něčem změnil, mi brání v tom, abych mu dala najevo, že i já umím začít s milostnými hrátkami.
Někdy si říkám (asi cynicky) - kdyby to nebyl můj muž, tak bychom spolu mohli docela dobře vycházet...
Možná, že mi taky vadí jeho spíše pasivita, co se týče věcí okolo rodiny. Jsem to já, která musí všechno vyřídit a zařídit.
Takže zřejmě jedno k druhému - výchova v dětství, plus nedorozumění v komunikaci mezi námi, obava, aby děti nebyly náhodou svědkem, jak se rodiče milují a výsledek je, že i přes x rozhovorů (můj muž třeba ví, že naši jsou v určitých věcech úzkoprsí, taky se divil, že jsem jako dítko, nebo aspoň pubescent neměla svůj vlastní pokoj) zůstává nad naším sexuálním životem viset otazník a můj hořký pocit, že jsem neschopná s tím něco udělat a že můj muž raději začíná trávit noci u počítače, než aby zjistil, že se mnou opět "nic nebude".
Viky