Stále někde čtu nebo slyším v televizi o tom, jak se zlepšuje prostředí nemocnic pro děti, o nemocnicích přátelských dětem, atd. A pak musím se svým dítětem do nemocnice a nestačím se divit. V roce a půl byl můj mladší syn hospitalizován v nemocnici pro podezření na hemofila. Asi tři dny byl na JIP, pak jsem se k němu nastěhovala ne pokoj v klatovské nemocnici. Bakteriální nákaza se u něj nepotvrdila, řekli mi tedy, že je nejspíše virová (později mi jiný doktor v Plzni řekl, že to je nesmysl) a že tam ještě musíme pobýt aspoň přes víkend, protože onemocnění je smrtelné. Nechci samozřejmě riskovat, a tak jsme tam zůstali. Ale byla jsem rozčarovaná z podmínek. Všechny maminky s dětmi tam celou dobu byly zavřené ve svých pokojích, nesměly s dětmi nikam vycházet ani se samy stýkat, prý kvůli infekčním nemocem, ale bylo to uprodtřed léta a žádné takové nemoci tam nikdo neměl. Vybavení pokojů bylo doslova předpotopní, žádné veselé nemocnice, barevné stěny atd. Dítě jsem držela v pokoji jako nudle, na hraní měl pár hraček, které vypadaly, jako by je vytáhly z popelnice. Neustále brečel, běhal ke dveřím a chtěl ven. Kdykoliv jsem šla na záchod, spustil hrozný křik. Celé čtyři dny nebylo možné se nijak zabavit. Navíc zdi mezi pokoji byly skleněné, sice zamalované, ale bylo slyšet, co se děje vedle. Myslím, že všechna modernizace nemocnic a zlepšování služeb se děje ve velkých nemocnicích krajských měst, ale sem na malé město ještě nedorazilo nic.