Je mi 24 let, mám 4letou dceru a nyní se po 5 letech manželství rozvádím. Když jsem se vdávala, myslela jsem si, že budu šťastná, spokojená a budu mít rodinu, na kterou se budu moci spolehnout. Bohužel, ale vzhledem k rozdílným názorům, neschopnosti komunikace mého manžela a dalším problémům, které nastali, jsem došla k názoru od manžela odejít. Sebrala jsem mu vše co miloval, dceru, jistotu, že když se vrátí z práce, že tam někdo bude a mnoho jiných věcí. Dceři jsem sebrala výborného tátu, kterého bude nyní vídat parkrát do týdne a jednou za čtrnáct dní na výkend. Bydlím nyní s dcerou sama a jsme v pohodě. Nežiji už vedle člověka, ke kterému nic necítím, pouze z toho důvodu, že máme dceru. Zkoušela jsem to. Nějak to nefungovalo. A hlavně nechci, aby moje dcera zažila to co já. Rodiče se rozvedli v mých 19 a bratrových 22 letech. Zůstali spolu tak dlouho kvůli mě a bratrovi. Museli jsme se koukat na dva lidi, kteří se hádali, uráželi, dělali si naschváli a podváděli se. Nyní vím, že kdyby matka s námi odešla od otce mnohem dřív, mohlo to být o něčem trochu jiném. Není hrdinství udržet manželství za každou cenu. Dle mého názoru je lepší zajistit dítěti klidné dětsví i když s každým rodičem v jiném bytě.
Vše však závisí na zkušenostech z dětství. Má nejlepší přítelkyně prodělala rozvod rodičů v 9 letech a do této doby jim to vyčítá, stejně jako já těm svým, že spolu zůstali.
Tak co, lidé, co je lepší, být hrdina a vydržet, co to jde? Nebo být zbabělec, utéct, a snažit si zařídit život pohodový život pro sebe i dceru?