Z programu českého rozhlasu.


Čekala jsem své první miminko. Člověk je z důležitých událostí, které prožívá poprvé trochu nervózní. Ve druhém měsíci jsem slabě krvácela a pak přišly špatné výsledky jaterních testů a krve nabrané na vrozené vady. To už jsem byla v polovině čtvrtého měsíce a paní doktorka mi každou poradnu ,až do poloviny šestého měsíce, doporučovala interupci.

Řekla, že pravděpodobnost postižením rozštěpem páteře a Downovým. syndromem je dost vysoká, a že nemám žádnou odpovědnost, pokud riskuji narození takto postiženého dítěte, a chci tím zatížit náš stát.
Odpovědnost? Hmm. Vůči čemu a komu?

Já se budu zodpovídat Bohu, který mě stvořil a teď tvoří v mém těle nového člověka. Nemám právo rozhodovat o jeho žití či nežití. To děťátko miluji a chci ho. „ Paní doktorko, už se o tom nebudeme bavit.“ Podepsala jsem reverz, abych mohl v klidu donosit svého chlapečka.

Dostal jméno Jan a narodil se zdravý jako řípa. Brzy mu bude deset roků. Je milý a citlivý, a snaží se mi pomáhat.

Druhé těhotenství plynulo v radostném očekávání . Cítila jsem se dobře a po celou dobu byly všechny výsledky v naprostém pořádku. Davídek se narodil rychle a bez problémů. Bylo to velká radost. Ve třech měsících ale nepásl koníčky, jako jiné děti.
Ve čtyřech již měl dvouměsíční skluz ve vývoji a očíčka šilhala. Začali jsme chodit po doktorech a pětkrát denně cvičili Vojtovu metodu. V jedenácti měsících skoro lezl a říkal : „máma.“ Vývoj šel dopředu, sice pomalu, ale dělal pokroky. Modlili jsem se a cvičili. Při prvním pobytu v nemocnici se nic nezjistilo. Po druhé potvrdili epilepsii , které se jednoho ráno ohlásila dvouminutovým bezvědomím. Davídek měl tři typy záchvatů, počtem okolo stovek denně. Seděla jsem u jeho postýlky a dělala za každým čárku. Vývojově ho to hodilo tak zpátky, že neudržel ani hlavičku, takže se pak učil všechno znova. Tehdy jsem se ptala na neurologii jak s ním mám teďka cvičit, když má epilepsii.

Nezapomenu výraz lékařky, ona vůbec nechápala proč s ním chci cvičit. Začala mluvit o ústavech v republice. Při třetím pobytu v nemocnici nám řekli, že David trpí neuro-degenerativním onemocněním mozku, a že jednou, a může to být brzy, zemře na dechové selhání. Od té doby byl Davídek v nemocnici často a mnohokrát skutečně málem zemřel. Není snadné být s takto postiženým dítětem v nemocnici. Pamatuji se, jak jsme tam jednou byli šest týdnů a Davídek dostal zápal plic. Jeho stav byl velmi vážný a ona doktorka ho brala z mé náruče se slovy : „ To je ale hadrovej panák!“ Postupně jsem se naučila, že některým lékařům musím dát jasně najevo, že mi na synovi opravdu záleží, že skutečně chci aby žil.

ANyní jsme v péči výborné neuroložky. Je skutečně vždycky moc milá a má skutečně zájem. Nebála se Davídkovi změnit léky, což je u epilepsie vždycky riziko. Nasadila mu jiné, které nemají vedlejší účinky, takže Davídka nemusím po čtyřech letech odsávat a on denně nepláče. Jsme moc vděční i za našeho skvělého pediatra. Pečuje o naše děti s pečlivostí a soucitem, vychází nám maximálně vstříc. Občas mám pocit, že on a sestřička jsou naši přátelé. Máme k sobě navzájem úctu. Kdyby nešlo o nemoci, řekl by člověk, že je radost jít k doktorovi. Nyní je Davídkovi osm. Má tak slabé tělíčko, že nedokáže ani sedět, prakticky nevidí, bere spoustu léků - proti astmatu, zvracení, epilepsii.

Interupce by však pro nás nebyla žádná volba , ani kdybychom to všechno věděli do předu. David je náš milovaný chlapeček a zůstane jím, i kdyby to v současné společnosti,nastavené na výkon a úspěch, nechápal vůbec nikdo. Je pořád připraven přijímat lásku a radovat se z ní.

Vedle něj víte, co je důležité, a co ne. Když se Davídek narodil, napsala jsem k tomu do alba : „ Jsme o mnoho bohatší, máme Davídka. “ Je to pravda v plné síle. On je ztělesněná něha , bezmocnost, trpělivost , důvěra i nevinnost. Vážím si ho za to, tolik vytrpěl. Je tak miloučký. Od té doby co je na světě jsem se změnila, moje vzácné děťátko.

Třetí těhotenství bylo naprosto nečekané a zjistila jsme to až po té , co jsme brala antibiotika, která jsou nepřijatelná pro těhotné. V devátém týdnu jsem silně krvácela , jela do nemocnice, a cestou mluvila ke svému miminku : „ Tady je máma, miláčku, vydrž to. Vydrž v bříšku , maminka tě miluje.“ Krvácení zastavili, miminko zůstalo.

Navštívila jsem ústav genetiky a setkala se s příjemnou doktorkou, která mi na rovinu řekla, že se může narodit další stejně nebo jinak postižené dítě, ale že mi to nikdo neřekne. Také mě poučila, jak malé procento postižení se dá zjistit v prenatálním období a jak vysoké jsou možnosti vrozených vad a genetických onemocnění. Respektovala moje postoje a popřála mi mnoho štěstí. Pak přišel zánět ledvin. Odmítla jsem jediné účinné léky, protože by mohly ohrozit děťátko . Pak zánět středního ucha, který mi způsobil ztrátu rovnováhy. Točila se se mnou i postel, chodila jsem po čtyrech.

Naše krásná holčička Marie se narodila před čtyřmi roky v prosinci a je zdravá i přes nebezpečí postižení těžké formy žloutenky, které jsme měly. Kvůli které jsme o vánocích , kdy jí bylo šest dní, odjely na týden do nemocnice. Miluje legraci a je potěšením pro nás pro všechny. Věřím v Boží lásku a moc. Proč Bůh Davídka neuzdraví ? Nevím, jestli ho uzdraví nebo ne. Modlím se aby to udělal, ale i kdyby ne, věřím, že On nám dal život, který na této Zemi nekončí. On nám dal Ježíše, aby nás dostal do nebe. Tam bude Davídek zdravý, půjdeme všichni spolu sborem, a nikoho nebude nic bolet.

Kdyby nebyl Bůh v mém životě, byla bych teď maminkou jednoho postiženého chlapečka, jemuž lékaři nedávali žádnou naději.

S Davídkem i Maruškou bych šla , pod tíhou strachu a lékařských argumentů, na interupci.
Bůh mi neublížil - Bůh mi požehnal.