Vzhledem k tomu, že nemám žádnou zkušenost jako maminka, uplatním tu aspoň svoji zkušenost jedináčka.
Vždycky mě strašně mrzelo, že nemám žádného sourozence, a mrzí mě to dodnes. V dětství mi bylo líto, že si nemám doma s kým hrát (ne, že by se mi rodiče nevěnovali, ale přece jen se s nimi nedá tak "blbnout"). Narodila jsem se našim až po třicítce a možná to trochu přispělo k tomu, že na mě jsou hrozně fixovaní a mají o mě až skoro panický strach. Mám zato, že kdybychom byli dva (nebo víc), že by neměli čas ani možnost se mi tolik přehnaně věnovat a tolik se o mě strachovat - přece jen by se ta jejich péče musela rozdělit mezi sourozence.
Můj přítel je taky jedináček, takže až naši rodiče zestárnou, budeme to jenom my 2, kdo se o ně bude muset postarat a nebude nikdo, kdo by nám s tím pomohl.
Myslím si, že sourozenci mají daleko veselejší život, než jedináček. Navíc se už v dětství naučí, že se netočí vše jen kolem nich, že se musí o vše dělit. Pokud rodina dobře funguje, pak jsou sourozenci po celý život někdo, na koho se můžeme v případě potřeby obrátit o pomoc.