Vždycky jsem si dělala srandu z pojmu:"nepřekonatelný odpor". Poté, co sama zvažuji rozvod, se sice už nesměju, přesto se stále divím, kam až to mezi manžely může dojít. S manželem už nejsme schopni v podstatě žádné komunikace a jeho bezostyšné smskování s milenkou, s kterou tráví občas i noci, mě nebolí, nýbrž děsně uráží. Nesmím se ani zeptat "kam jde" - ihned mě zvýšeným hlasem pošle do patřičných míst. "Nestarej se, já se o tebe taky nestarám!" Takže kromě psychosomatických potížích, které se objeví ve chvíli, kdy musím oznámit věci týkající se chodu domácnosti, nemyslím poslední půlrok na nic jiného, než na rozvod. Celou dobu jsem se snažila vše trpět kvůli dětem, ale trochu sebeúcty ve mně přece jen zůstalo a musím se vzchopit k odporu. Stejně jako Jitka mám ale strach z porozvodového "půjčování" dětí, poněvadž vím, že manžel by je dal k babičce, která má na jejich výchovu špatný vliv.A děti jsou to jediné, na čem mi opravdu záleží...