Přidám se do diskuze, ač jsem chlap. Po 9 letech od narození dcery jsme čekali 2. dítě ( už jsme ani nedoufali). Krevní testy bez problému, odběr plod. vody jsme odmítli - mimčo bychom stejně nezabili i kdyby vyšly jakkoli. Měsíc před porodem žena přestala cítit pohyby, tak jsme honem pro jistotu spěchali do nemocnice. Následoval rychlý císařský řez a holčička s Edwards. syndromem byla exportována do krajské nemocnice.Jak mi bylo, když mi lékař řekl - její stav není slučitelný se životem - si jistě umíte představit. Manželka v porodnici ( jen něco tušící) a já pendlující na návštěvě manželky a holčičky. Postupně jsem ženě realitu podával ( dávkovaně) a když holčička po 10 dnech zemřela - už jsme to psychicky unesli . Resume : představa, že bychom tušili 4-5 měsíců riziko - to by bylo dost hrozné. Jsem rád, že jsem malou mohl alespoň 10 dní navštěvovat a mám její fotky, zůstane mi v srdci do konce života.