Jsem VŠ (právnička), 32 let, a v příznacích napsaných v článku se docela vidím. Jako dítě - pomalost, nesamostatnost, neprůbojnost, bolesti hlavy, nešikovnost, zbrklost, ustrašenost, noční běsy, potíže s krasopisem na prvním stupni. Chodila jsem jako dítě do poradny, bylo to úplně k ničemu. Mám dojem, jestli by mnoha dětem nebylo líp, kdyby je dospělí nepřetěžovali nároky na biflování, krasopis a nevímcoještě, co stejně nebudou potřebovat, nálepkami, vyšetřeními. Mám dcerku (4 M) a je mi jí už teď líto, čím bude muset do dospělosti projít. To dětství je fakt drama. Navíc po svém otci možná zdědí citlivější nervovou soustavu (jako dítě - noční běsy, náměsíčnost, lekavost a nevím co ještě). Podotýkám, že přes všechny tyto příšerné příznaky z dětství jsme oba v životě a v práci úspěšní. Není možné, že většina problémových dětí potřebuje čas a lásku?