Dobrý večer,
už jsem zde kdysi na podobné téma reagovala. Mám zkušenosti s oběma zmiňovanými problémy - vícejazyčnost a logopedie. Můj syn -dnes dospělý - vyrůstal v trojjazyčném prostředí: já na něj mluvila česky, otec dánsky a rodiče slyšel mezi sebou si povídat anglicky (manžel mne nechtěl učit dánsky, neměl trpělivost), dokud jsem se také dánsky nenaučila. Po rozvodu (synovi byly 3 roky) to bylo striktně rozdělené - doma se mnou mluvil pouze česky, ve školce a s mými kamarádkami a jejich dětmi pouze dánsky. Je pravda, že začal mluvit později než já jako dítě, ale velmi rychle vše dohnal a naopak mluvil až moc. Protože ale slyšel denně moje ráčkování, po návratu do Čech, když mu bylo 7 let a začal chodit do české školy, nastoupili jsme ihned na logopedii. Jméno paní logopedky si již nepamatuji (bylo to v r. 1992-93), ale bylo to pracoviště v Žitné. Byla úžasná, protože jsem se synem nemohla doma kvůli ráčkování cvičit, nahrála nám vše na kazety a po každodenním cvičení byl syn do půl roku srovnán (je ale pravdou, že dítě v 7 letech už více spolupracuje a má motivaci jinou, než třeba ve 3 letech). Neměla bych obavy, jak píše Ifka, z "nerozvinutí vloh" a z toho, že se z dítěte stane "pouze" zahradník, pokud bude vyrůstat ve vícejazyčném prostředí. Děti se učí úplně jinak a mnohem snadněji než my, dospělí, a mně se zdá, že na mém synovi to rozhodně stopy nezanechalo. Studuje na UK a hovoří dobře několika jazyky. Věřím tomu, že právě díky svému vícejazyčnému dětství.