Velice ráda jsem si přečetla povídání o kočičí smečce a Agátce. Dost popsaných momentů jsme totiž zažili taky.
Před více než čtyřmi lety jsme koupili domek na polosamotě a jelikož nám občas chyběla společnost, pořídili jsme si kocourka, kterého ale brzo zajelo auto a pak jsme přišli rychle i o dalšího, kterého jsme si vzali z útulku. Zařekli jsme se s mužem, že si už nikdy žádné zvíře k nám nevezmem, ale osud k nám zavál potulnou kočičku, jež se nechtěla nechat odbýt a vytrvale kroužila v zimních vánicích a mrazech kolem domu...Tak nás přemluvila a my jí vzali domů. Během dvou měsíců nám porodila čtyři koťata a bydlí u nás se svou nejstarší dcerou dodnes.
Jisté obavy mě přepadli před cca dvěma lety, kdy jsem se dozvěděla, že budeme mít mimčo. Zuzanka se narodila a my čekali, co na to naše domácí dámy - Kačenka a Rozárka, které byly doteď doma jediné "hvězdy".
Nejdříve ji jen opatrně očichávaly a při jejím pláči mizely pryč. Postupně si ale na sebe zvykly natolik, že se na ně malá řehtá, tahá je za ocasy, válí se po nich, vozí je na autě i v kočárku a vůbec je pořád všelijak morduje... A co na to naše kočičí holky? Nechají si od ní líbit opravdu skoro všechno ( hlavně starší Kačenka ) a provokují ji k ještě větším lumpárnám.
No, je na ně zkrátka super pohled a jsem ráda, že se nenaplnily naše obavy, že by Zúze ublížily. Myslím, že se nám život s kočičími kamarádkami daří skvěle zvládnou a ony zkrátka patří do naší rodiny.