Já jsem si zpočátku myslela, že dudlík ani náhodou. Poprvé mne na to přivedla až sestra na novorozeneckém, když mladý pořád bulil, tak ať mu dám dudlík. Myslela jsem si své a dudel nebyl. Doma jsme to taky absolvovali bez dudlíku, syn chtěl žužlat stejně jenom mámu a latex znechuceně plival. Na to dudlání si přivykl až kolem půl roku - to už se v noci tak nebudil kvůli hladu, jako spíš kvůli tomu žužlání. Od té doby se zhruba datuje období, kdy jsme v noci i něco víc naspali. Takžeuž na latex nedám dopustit. Dávali jsme takový ten plochý měkký, aby se mu prý nedeformovalo patro.
S odvykáním je to asi tak - dudel byl povolený jenom na spinkání, při bdělém stavu jsme byli neoblomní a nedali mu ho i kdyby se řevem strhal.
Pak nám pomohla náhodička, kdy asi ve dvou letech dostal neštovice, které se mu udělaly i v pusince. Samozřejmě, že to dost bolelo. Tak si taťka vymyslel, že už je Honzík velký kluk, dudlíky pro velký nejsou, a když ho velký kluk přeci jen dudlá, tak ho za to dudlíček do pusinky kousne. Ze dne na den byl milý dudlíček v popelnici.