Věro, píšeš, že "na vesnici si každý myslí...". My jsme z Prahy, a můj švagr - nadprůměrně inteligentní vysokoškolsky vzdělaný člověk s výborným všeobecným přehledem - druhý den po záchytu cukrovky u mé tehdy pětileté dcery řekl: "No jo, to jsou samý čokoládičky, a pak to je...". Hrozně se mě to tehdy dotklo, už proto, že dcerku jsme sladkým rozhodně nepřecpávali, a a to ještě švagrovi mají téměř stejně starou dceru, která se stravovala tou dobou srovnatelně s naší. Je to už skoro osm let a stále si ten výrok "čokoládičky" pamatuju i s tónem, jakým to řekl. Ne že bych se na švagra zlobila - vím, že to nemyslel zle, jen prostě to přijde líto. Od té doby jsem vysvětlila kdekomu už snad stokrát, jak to s diabetem I. typu je, ale pořád ta osvěta nestačí ;-)

Dále k tomu, jak nároky diabetického režimu zvládají děti - v čím nižším věku se DM projeví, tím snažší je její přijetí dítětem. Děti se učí stále mnohému, vše je pro ně "nové", na cukrovku si zvyknou lépe, než dospělý (dospívající), který už je zvyklý na "normální" život.