Já sem první dva týdny, co sem se vrátila z porodnice, trávila u rodičů. Dcerku jsem uložila, bez problémů usnula, jenomže já sem se na ni musela chodit každých pět minut dívat, jestli dýchá atd... pak už mě taťka zarazil, že takhle si neodpočinu, zakázal mi zvedat se ke kontrolám a sám chodil kontrolovat po půlhodinkách. Já sem si pak zvykla, že během půlhodiny se nic nestalo a nebyla sem potom jak na trní. to mi taky pomohlo.
A na takovej svůj zkrat si vzpomínám, to bylo když dceři byl asi rok. Pořád brečela, nemohla usnout, nic už na ni neplatilo, manžel nebyl doma a mě to strašně deptalo. Věděla sem, že jestli to takhle bude pokračovat dál, tak jí v afektu dám na zadek, a to sem fakt nechtěla, tak sem vyběhla před barák, dala sem si cigáro, uklidnila sem se a za deset minut sem se vrátila a uspávala....samozřejmě sem pak měla výčitky, že sem ji tam nechala samotnou, ale v té chvíli to asi bylo rozumný.
Pak sem pochopila, že takhle to dál nepude, a večer při usínání jsem ji nechala v postýlce vyřvat, s tím že sem dycky nakoukla, aby mě neviděla, jestli třeba nezahodila dudel nebo něco. trvalo to asi pět dní a pak byl klid, usínala jako andílek. Sama. Ufff...