Mám celkem šest dětí a všechny miluju. Ale ten nejmladší je ze sedmého těhotenství,předtím jsem samovolně potratila v desátém týdnu. Dodnes miminko oplakávám. někde mám ukratý jediný obrázek z ultrazvuku....a občas-když ho při úklidu objevím-popláču si.A pak ho schovám zase někam jinam.abych ho neměla na očích.Od chvíle,kdy jsem dostala těhotenskou průkazku-tak jme byli rozhodnutí,že to bude Sylvinka. Takže žádný shluk buněk-ale moje dítě-které zemřelo. Pořád to bolí-i po deseti letech. Nic na tom nemění-že tři měsíce poté jsem otěhotněla a donosila vytouženého syna-který by jinak nebyl....Zemřelo mi dítě-a to asi nikdy nepřestane bolet v duši.. M.