Cizinko, Beezi... Ach, co na to říct? Překrásné? Nádherné? Nebo úžasné? Ale nač plýtvat slovy... ten plán je vskutku "perla"! :(((((((

I já se před pár lety jako naivní děvčátko hrozně upínala na podobné "pohádky" a představovala si všechno růžově. Ovšem, být to na přírodě, tak jsem nejspíš já i mé tři děti byly dnes mrtvé nebo přinejlepším dopadli velmi špatně. První těhotenství ukončeno v 26tt, já vůbec nevěděla že rodím, do porodnice (Obilňák) jsem přijela s téměř zašlou brankou a myslela jsem si, že mi "jen" tvrdne břicho. Nějak ta příroda nezafungovala nebo co... :((((((( Dvojčata se narodila sekcí "za minutu dvanáct", jedno dítě zemřelo týden po porodu, druhé je postižené. Ovšem nebýt zásahu lékařů, zemřely by zajisté obě, o mém ohrožení ani nemluvě. Druhé těhotenství ukončeno opět sekcí kvůli KP a nepostupujícímu porodu (již ve Vyškově, viz pár příspěvků zpět). Zůstat to na přírodě, tak je syn nejspíš těžce postižený a já polomrtvá...

Hm... cítit pohyby miminka při porodu, jeho tlačící hlavičku, kontrakce, žádné léky, žádné monitory, žádný zákrok, který nepovažujete za potřebný... A co když něco není v pořádku? A jak chcete poznat, že žádné nebezpečí nehrozí? Například mě se to ani v jednom případě nepovedlo.
V mládí, ve svých představách do budoucna jsem vždy toužila po přirozeném porodu, dokonce mi přišlo strašně skvělé rodit doma. Poté, co jsem ale měla tu čest být těhotná a porodit své děti, tuto možnost s povděkem házím za hlavu a nikdy, NIKDY bych něco takového nepodstoupila. Pokud totiž takto mluvíte a tohle prosazujete, vnímáte i druhou stranu mince? Dokážete přijmout i fakt, že tento porod sebou nese i rizika a reálnou možnost špatného konce? Že matka může o dítě přijít? Že i sama matka může zemřít nebo být minimálně velmi vážně na životě ohrožena? Že dítěti svým postojem může zapříčinit různě těžké postižení? Nebo snad chcete říct, že jste jako rodičky schopné poznat třeba uzel na pupečníku? Nebo nepoměr mezi hlavičkou a Vaši pánví? Velikost plodu? Jeho polohu? Jestli má dostatek kyslíku? A když ne, jste schopné se zodpovídat i za případné úmrtí, postižení, bolest, utrpení dítěte? Budete na sebe i pak tolik pyšné? Nebo si to budete nadosmrti vyčítat? Nebo mávnete rukou a řeknete, že to byl osud a asi to tak tedy mělo být? Nebo budete žít s vědomím, že jste (v nejhorším případě) vlastně zabily své dítě? A bude se Vám takhle žít hezky? Co myslíte? :(

A co se týče invektiv vůči Soni... Co z jejích příspěvků lze považovat za lež, pokud člověk vnímá tuto problematiku alespoň částečně realisticky a se špetkou zdravého rozumu? Soňu znám osobně díky porodu ve Vyškovské porodnici a ze své zkušenosti ji můžu jen a jen doporučit. Je odborníkem na svém místě, svou práci dělá skvěle a neshledávám jediný důvod k pochybnostem o ní jako zdravotníku i člověku. Tvé urážky, Cizinko, jsou nemístné a nefér!