Mám podobnou zkušenost, rodila jsem taktéž 1/07. Nejhorší bylo, že mě zmíněná porodní asistentka nutila stále ležet a monitorovala mě, klidně skoro půl hodiny, přičemž jsem se nesměla v kontrakcích otáčet na bok, protože pak nebyl pořádný záznam a o ten šlo především, ne o moje bolesti, nepohodlí a nemožnost dýchat v poloze ležmo. Manžel za mnou celou dobu nemohl, třikrát ho vyhodili, takže jsem si to nejhorší odbyla sama, pustili ho ke mně, až když jsem ležela na sále. A za to chtěli 500,-, tedy otec u porodu? Ale co otec před porodem? Kdeže byly mé představy o jeho péči a pomoci při kontrakcích. O masážích zad a držení za ruku jsem si mohla jenom zdát. Když jsem v zoufalství chytla za ruku sestru, vysmekla se mi se slovy: Kdepak, to bych byla celá poštípaná. Křičela jsem, protože jinak jsem si pomoct nemohla, míč či sprcha nepomáhaly, a když jsem si postěžovala, že by mi fakt pomohlo, kdyby u mě byl manžel, řekla mi sestra, že musím být rozumná, že tu nejsem sama. Že mi byl fakt platný jsem si potvrdila na sále, kde jsem ho už jen mohla držet při každé kontrakci za ruku a pořádně mačkat. I to málo bylo k užitku. Kdyby tam nebyl, asi bych umřela na dehydrataci, protože mi dával pít po každém dýchání v kontrakci, vedro tam bylo nesnesitelné. A proč ho ke mně nepustili? Vlastně nevím. Nedovolili mu za mnou přijít už dřív, než dorazila další rodička na "hekárnu", tedy nebylo zřejmě dodrženo pravidlo soukromí. Myslím, že v době předporodních bolestí je každé ženě jedno, jestli ji u toho uvidí někdo cizí. Navíc se později z oné druhé rodičky vyklubala manželova stará známá. I když toto pomineme, jediný závěr je: manžela k vám pustí, až to sami uznají za vhodné, do té doby na to musíte stačit sama. Co se týká samotného porodu, tlačení šlo dobře, malá byla venku co by dup, ale to peklo hodinu předtím, když už jsem ležela na sále a nesměla tlačit, ačkoli se malé moc chtělo ven, to bylo to nejhorší. I proto jsem byla potrhaná i zevnitř, tomu tlaku se i přes přísné nařízení sestry, abych pořádně dýchala, nedalo odolat. Kdo rodil podobně, jistě mi dá za pravdu. Člověk leccos překoná, příroda dovede být milosrdná, a i když jsem si pár dní po porodu myslela, že na takovou bolest a utrpení se zapomenout nedá, dnes už jsou to jen slova a bolest člověk prostě zapomene, zůstane jen neurčitá představa. Až budu rodit příště, zvolila bych znova Vojenskou, protože poporodní péče tu byla přímo vzorová, tomu není co vytknout, ale nevím, jak personál přimět, aby byl manžel se mnou po celou dobu. To, co je ve skutečnosti pár hodin, připadá rodičce jako věčnost. Takže dámy, pozor na účast otce u porodu!