No a to je myslím ten úplně největší problém (a hlavní důvod, proč jsem rodila doma). Tady se veškerý personál v porodnici (a na šestinedělí) chová, jako že dítě je všech - kromě rodičů. Takže rodiče musejí škemrat, aby si své dítě mohli aspoň pochovat, nemluvě o tom, že by o něm mohli jakkoliv rozhodovat. Což mi připadá DOST strašné. A bezohledné - proč se ještě nikdo nezamyslel nad poporodními depresemi? Proč SE jen konstatuje, že to je běžné a normální, mít poporodní "blues"? Já jsem žádnou depresi neměla, byla jsem šťastná a plná euforie - ale taky jsem si mohla Aničku pochovat, kdykoliv jsem chtěla (= furt :-)). Nemusela jsem se nikoho doprošovat, jestli si SMÍM pochovat SVÉ VLASTNÍ DÍTĚ!!!