Dobrý den, mám rok vztah s ženatým mužem, předpokládám, že mnoho žen mne právě odsoudilo. Je mi líto. Velmi jsem váhala, než jsem se nechala ovládnout citem, ale věřím, že jde pouze o to, že je to můj první vztah a že se mi časem podaří se "ho" zbavit. Od 15 žiji sama, otec zemřel, když mi bylo 6, takže svým způsobem jsem si prošla možná o to horší ztrátou, než děti z rozvrácených rodin. Můj přítel je se svou ženou deset let, mají dvě děti, 4 a 7 let.
Ačkoli to zní divně, nikdy mi nesliboval, že se rozvede, ženu vždy chválí, a jestliže mají doma problém, ať už v sexu nebo v běžném životě, vždy se obrací na mne a já se mu(ačkoli je mi to občas proti srsti)snažím skutečně poradit a pomoct. Žiji sama, veškeré problémy musím řešit sama, neměl by na mě čas, nikdy jsem od něho nic nechtěla, nikdy jsme nikde nebyli, jeho žena mu plně důvěřuje. Takže mě de facto pouze využívá k sexu, protože to jediné jim doma moc neklape. Když jsem si přečetla tento článek, musím přiznat, že se mi při té představě stáhl žaludek. Přestože ho mám moc ráda, neumím si představit, že bych jeho dětem něco takového způsobila. Je to v zásadě přirozený boj se sobeckostí a jakýmsi majetnickým sklonem, ale je třeba si uvědomit, jaký dopad by to pro jeho rodinu mělo. možná, kdyby si tento článek přečetlo více milenek, měli by pak mnohem více výčitek, a možná by to posílilo jejich vůli vztahy ukončit.