Mám tři kluky, dva z prvního manželsví, můj bývalý manžel byl patřičně pyšný, kamarádi ho obdivovali, jakej že je teda borec...Ke klukům nikdy nenašel vztah, spíš je trpně snášel a později i nesnášel. Do třetice s novým partnerem se zase "povedl" kluk. Když jsem se nového partnera ptala, co by raději, řekl taky, že kluka. Byla jsem si jistá, že holčičku by miloval taky a ani mě nikdy nenapadlo mu to vyčítat. Obě rodiny mých partnerů byly vždy nadšené, že jsem porodila následníka. Prostě je to asi ještě pořád takhle nastavené. Své "trhany" miluju, ale pořád si jen tak lehce pohrávám s myšlenkou, že mít ještě holčičku by bylo super. Mám skvělý vztah se svou matkou, bylo by to jakési pokračování téhle ženské kontinuity. Beru to ovšem s humorem, včetně těch otázek - Kdy bude ta holčička? Odpovídám, že asi nebude, ono by to taky mohlo skončit fotbalovou jedenáctkou. Nějak jsem nad tyhle reakce prostě povznesená, nevnímám je jako problém.