Mám z předešlého vztahu desetiletou dceru a s manželem čekáme na podzim jeho prvmí miminko. Na ultrazvuku v šestnáctém týdnu nám doktor řekl, že je to chlapeček. Ani nás to nepřekvapilo, já byla celý život přesvědčena že jednou budu mít holku a kluka a manžel také. Všichni v okolí se radovali a manžela poklepávali po rameni se slovy tipu jaký je to pašák, nebo pořádný chlap, že hned napoprvé "udělal" kluka. O čtyři týdny jsem všem se škodolibou radostí oznamovala, že chlapeček se nám změnil na holčičku!!!!! Musím sice přiznat, že to šokovalo i mě, ale představa další "panenky" se mi ohromě líbí. Manžel čas od času sice podotkne, že musíme mít ještě toho kluka, ale podezírám ho, že to říká spíš kvůli okolí. Myslím, že holčička jde k němu lépe a on si připadá ještě víc jako chlapák když si už dnes při odchodu z bytu neodpustí to své "tak holčičky moje, jdeme" On je ten jediný ochránce, který má za úkol starat se o své princezny.... Jen občas podotkne že alespoň ta naše fenka mohla být pes :-)