Oba s manzelem jsme si strasne prali mit holcicku, do te doby nez jsem sla na UTZ me nekolik lidi jednoznacne s tvrzenim naproste jistoty a vychloubanim se, ze se strefili dvestekrat a nikdy se nespletli, riklo, ze to bude holka. Metody zjistovani fakt k smichu - bricho, oci, akne, prstynek na niti. Ovsem my, tezci technokrati, jsme verit chteli, tak jsme uverili. Pojmenovali jsme ji a mluvili k ni. Kdyz se pak ve 21.tt ukazalo, ze to bude kluk, byli jsme v naprostem soku, na jednu stranu stastni, ze je to zdrave, na druhou zklamani kam se podela nase Barborka. Po zbytek tehotenstvi me trapily myslenky, jak s s vychovou kluka poradim, ze to nezvladnu kdyz bude zlobit, ze treba uz holcicku mit nikdy nebudem a ze me Buh potresta za takoveto odmitani syna. Ted jsme z nej totalne vyprdeni, nevymenili bychom ho za 1000 holek a ja si porad vycitam to vnitrni odmitani pred porodem. Kdybych si to byvala byla nenechala rict, tak by tohle nenastalo, nemela bych vycitky, protoze by mi to bylo jedno, zacala bych to (ji,ho) milovat ihned po vytahnuti z bricha. Uz to nikdy neudelam, ze si necham rict pohlavi.