Ahoj, dcerám je 24 a 21 let. Jsou svobodné, mladší má již 2.rok přítele. I já jsem byla kdysi přesvědčená, že porodím samé syny, jak mi kdysi za 1Kčs předpověděla stará vědma. Ale fakt, s holkou jsem vůbec nepočítala. Ani nevím proč. A pokud si pamatuji, ani můj muž nikdy neříkal, že by chtěl syna. Těhotenství jsem snášela docela dobře. Poprvé jsem nabrala 21 kg a s dcerkou jsem si z porodnice přivezla i parádní úplavici, načež vzalo za své mé předsevzetí kojit nejméně rok a mávnutím proutku zmizela všechna kila - byla jsem hlavně oteklá. S druhou holčičkou jsem přibrala jen 8kg a domů jsme jely v -25°C,což při propouštěcí váze dcerky 2,75kg bylo rozsudkem domácího vězení. Mezi kojeními jsem s tou 2,5 letou chodila ven, lyžovat, bobovat a na saně, za tátou po operaci žlučníku a byla vítáná z křesla větou:"Ty chodíš?" /Jeho operovali o den dřív, než já rodila - aby bylo jasno./Při první holce jsme měli v zásobě několik krásných staročeských chlapeckých jmen a holčičí ne a ne najít. Podmínka mnou daná zněla, že to nebude žádné jméno z příbuzenstva. Žádné. Když jsme tedy dali Veroniku, zdálo se vše OK: při první návštěvě u tchýně mne málem skolila věta:"To by měla babi Veruna radost!" Považovala jsem to za podfuk ze strany manžela, ale tchýně ho zachránila - byl moc malý na to, aby věděl, jak se stará babi jmenuje a umřela už dávno. No, dejme tomu. Podruhé jsme měli stále v zásobě ta klučičí jména a hledali jsme holčičí podle jiného klíče. Kolik písmen ta první, tolik ta druhá. Ať je spravedlnost.Karolína. Dnes už vidím výhody dcer jinak, ale stejně by se nám silné pomocné paže synů ne obří zahradě a na domě hodně hodily. Nicméně, třeba budou jednou šikovní zeťáci a ne-li, také se nezjevím. Můj muž nikdy zklamání z narození dcer najevo nedal a myslím, že byl za holčičky rád. Od prvních dnů je koupal, choval, mazlil se s nimi, hrál si s nimi a jak čas postupoval, bál se někdy, aby jim kdokoli neublížil. Jo a žádné putičky to nebyly - obě mají jednou šití hlavy za sebou, chodily na skauty, jezdily na kole pomalu dřív, než pořádně držely balanc, brzy plavaly, závodně honily auta po autodráze a Lego bylo jejich nejoblíbenější hračkou. O panenky moc zájem nejevily. Dnes už spíš doufáme, že budou zdravé, šťastné a potkají ty hodné hochy, kteří nám nahradí syny a jim budou hodnými manžely a tatínky společných dětí. A pokud se tak nestane a zůstanou-li třeba i svobodné či bezdětné, budou to stále naše děti. Ale to rozhodně neznamená, že jim do toho hodláme mluvit. Proč také? Poradil lze, zakázat či poručit v lásce a citech nejde. K tomu musí prostě dojít každý sám. Tak nebuďte smutná, přitroublé dotazy na pohlaví potomka neslyšte a dělejte natvrdlou. To se docela dobře dá. Neodbytné poptavače prostě ignorujte. Ono je to přestane bavit. A ptá-li se na to osoba ženského pohlaví, zeptejte se, zda její rodiče také prožívali z jejího narození trauma - ať se, může-li ještě, doma zeptá. Tak ať do hlavně dobře dopadne. Ještě mám v paměti ta šílená vedra z r. 1983, kdy jsem byla do 1.8. také těhule. A přeji všem těhulkám, aby jim nebylo špatně a aby si to období do narození hezky užívaly. Pak už je to prostě všechno jinak. Alice